Chceš se cítit jako celebrita? Vezmi motorku a jeď do Íránu

Tohle bude dlouhé čtení, měsíc cestování se pokusím nějak stěsnat, najít kompromis mezi délkou, intenzitou zážitků a tendencí sklouznout do formátu Vojna a mír. Nevím, ale jak to dopadne, takže ti z vás, co nemají rádi dlouhé cestopisy a nemají trpělivost, běžte radši na pivo. Tento cestopis má sloužit hlavně jako inspirace a zdroj informací pro cestu. Pokud aspoň jednoho váhajícího přesvědčí, že cesta je jen otázka rozhodnutí a dotyčný vyrazí, bude tento cestopis úspěšný.

PŘÍPRAVY

Po loňském výletu do Ruska, jsem přemýšlel co dál. Moc mě lákala (a pořád láká) Darvaza, tak jsem začal plánovat a hledat informace. V plánu jsem měl kolečko kolem Kaspiku, Írán, Turkmenistán, Kazachstán a na sever domů. Vinou nedostatku času, problémů s vízem do Turkmenistánu a zjištění, že v Íránu je spousta krásných míst k vidění, jsem tenhle plán osekal jen na Írán. V září jsem založil téma na fóru, jestli se někdo nepřidá, protože přece jen, při ježdění mimo silnice se člověk sem tam nějakému pádu nevyhne, no a ve dvou se to zvedá líp :). No a na konci října se našel. Rosťa napsal na fórum, potkali jsme se osobně a oba jsme měli pocit, že by to mohlo fungovat, takže jsme si plácli a začali plánovat.

Najít zajímavé cíle, koupit mapy, vyřídit víza, karnet, koupit motorku 🙂 (já neměl na čem jet off road) a najít co nejvíc informací. Postupně zjišťujeme, že vidět všechna hezká místa je nereálné, tak si jen vytiskneme itinerář a domlouváme se, že budeme prostě plánovat ze dne na den, podle toho, jaká bude situace a co se nám bude chtít dělat. Bylo to správné rozhodnutí, jak ukázala budoucnost.

DEN 0 – 9. 5. 2017

Odjezd máme v plánu 12.5. s tím, že když bude na všech frontách klid, vyjedeme o dva dny dříve. Klid je, takže jedeme. 9.5. Rosťa přejíždí z Chomutova do Břeclavi. Dopoledne má ještě nějaké pracovní povinnosti, odpoledne přezout gumy na motorce a hurá směr Břeclav. No, vzhledem k tomu, že byly v noci 3 st. nad nulou, tak to moc hurá nebylo. Nicméně Rosťa si tuhle cestu tak užívá, že přejíždí sjezd Břeclav, jede prozkoumat jak vypadá cesta na Slovensko, tam se otočí a na druhý pokus konečně před půlnocí přijíždí do BV.

DEN 1 – 10. 5. 2017

Dopoledne ještě musím do práce a po obědě vyrážíme. Vloni jsem do Ruska odjížděl s igelitkou léků na problémy s uchem, letos jsem pro změnu zase nachlazený, takže do interkomu Rosťovi zpestřuju jízdu posmrkováním a kašláním. Aspoň se nenudí a má to místo muziky. Kolem půl sedmé večer, v Srbsku, tankujeme a vedle benzinky je nějaký komunistický hotel, jehož sláva už dávno zašla. Je, ale za 19 EUR, tak se domlouváme, že to bereme. Za 3,5 EUR dostáváme královskou večeři, dáme si na dlouhou dobu posledních pár piv a jdeme spát.

Najeto 541 km.

DEN 2 – 11. 5. 2017

Užíváme si prázdných srbských dálnic, ale jinak je to nuda. Na co koukat je až pod Bělehradem, dokonce jedeme kousek mimo dálnici, která je tam asi nedodělaná a tam jsou po dlouhé době zatáčky a krásné hory. Za Sofií tankujeme a já mažu řetěz – zlatý kardan, Rosťa odjíždí od stojanu, najednou rána jako prase, a motorka je na zemi. To je tak, když člověk zapomene na boční stojan :). Společně s obsluhou ji chuderku zvedáme a jedeme dál k Turecku.

Turecké hranice, které nás podle informací, co máme, celkem děsí, jsou tu. Ale nakonec, to byla totální pohoda. Jestli to trvalo půl hodiny, tak je to moc. Stačil jen pas, zelená karta a techničák. Ačkoliv máme oba motorku napsanou na firmu, nikdo nechtěl vidět souhlas s používáním vozidla, který jsme si tak pečlivě připravili a máme ho přeložený jak v turečtině, tak ve farsí. Tenhle dokument po nás nikdo nechtěl po celou naši cestu. Tím ale netvrdím, že není potřeba. Nikdy nevíš, na jakého celníka narazíš… Domlouváme se, že by bylo fajn projet Istanbulem ještě teď večer, abychom se vyhnuli zácpám. Do Istanbulu přijíždíme už za tmy. Provoz je hustý a občas objíždíme kolony odstavným pruhem. Jinak je cesta v pohodě. Za Istanbulem hledáme místo pro stan, je to celkem průšvih, protože min 100 km za městem je pořád hustá civilizace a za tmy nejsme schopni nic najít. Nakonec to vzdáváme a přes Booking.com hledáme penzion. Najdeme 10 km od nás, jenže po zadání do navigace je to 45 km okolo zálivu, tak plán zase rušíme. GPS hledá kemp, ale po přijetí na adresu je tam centrum nějakého města, zkoušíme jet mimo město a když konečně najdeme louku, tak zastavíme – a koukáme se přímo do očí pasoucím se kravám. V noci! Krávy nám nevadí, ale najít pár metrů čtverečních pro stan, bez pokladů po kravách, je nemožné, tak zase jedeme dál. Nakonec najdeme posekané pole a kolem 0.30 jdeme konečně spát.

Najeto 1180 km.

DEN 3 – 12. 5. 2017

4.40 hod – ranní modlitba, amplion z minaretu řve na plné koule a budí nás, i když jsme minimálně 2-3 km za městem! To neee! Ráno balíme a když si dávám věci na motorku, za zády najednou slyším jen – kurvááá – a vidím Rosťu, jak běží k motorce, která se elegantně sesunula k zemi. Celou noc stojí a ráno, pár minut před odjezdem, se stojan zaboří do hlíny a je to.

Jedeme po silnici D 100 – krásná čtyřproudá silnice, občas zatáčky, hezké výhledy, celkem příjemný tranzit.

Staví nás policajti, po zuby ozbrojená hlídka vojáků a policistů. Pravděpodobně nás změřili, s rychlostí jsme si moc hlavu nedělali. Naštěstí jejich velitel mluvil německy, takže Rosťa (on mluví jen německy a já zase jen anglicky) okamžitě stočí téma na krásy Turecka a vede s velitelem čilý rozhovor. Ten nás nakonec pouští a ostatní členové hlídky jen udiveně hledí, jak to že jedeme jen tak bez postihu.

Mezi zvláštnosti Turecka patří to, že přijedete na benzinku a vstříc vám běží obsluha, která na vás mává. Bohužel to není přivítání, protože když přijedete blíž na doslech, tak slyšíte – no benzin. Tohle se nám stalo opakovaně, při cestě zpátky dokonce 4x po sobě, takže doporučení zní – V Turecku nejezdit až na doraz.

Večer nacházíme místo pro stan a dáváme si po cestě malinkatý tréninkový brod.

Najeto 818 km.

DEN 4 – 13. 5. 2017

Ráno vyrážíme dál. Bohužel jsme si nevzali k srdci varování z předešlého dne a opět nás změřili. Na 80 jsme jeli 112km/h. Bohužel policista neumí německy vůbec a anglicky asi 5 slov, takže těžko můžeme odvést téma hovoru jinam. Je příjemný, ale nekompromisní a máme zaplatit 206 TRL pokutu. Zvláštní číslo. Vypisuje papír a prý máme jet zaplatit do banky. Jenže je sobota. Prý ale ve městě před námi zaplatit jde. Nechceme riskovat problém na hranicích nebo zpátečním tranzitu, tak jedeme do města hledat banku. Po vjezdu do města další kontrola – to snad ne! Tihle naštěstí chtějí jen obhlédnout motorky. Jeden umí anglicky trochu víc a dovídáme se, že pokuta jde zaplatit až v pondělí, ale dá se i na hranicích, OK, tak zaplatíme na hranici.

Abychom si zpříjemnili tranzit, sjíždíme na silnici D 915 k Černému moři. První off. Tuhle cestu jsem našel na serveru dangerousroads.org a vypadala tam moc hezky. Postupně z asfaltky přejde na šotolinu a stoupá až do 2474m. Nádhera! Jedu za Rosťou a najednou vidím, že mu drží kanystr na benzín jen na jednom šroubku. Zastavujeme na opravu. Potom stoupáme dál.

Do dneška nevím proč. Jak můžu udělat tak debilní chybu. Ztráta koncentrace při kochání je asi jediné vysvětlení. Jsem za Rosťou, ale jedu moc rychle a dostávám se vedle něj zrovna v okamžiku, kdy on najede trochu vpravo. Neví o mě, já už nestíhám reagovat a srážíme se. Jeho kufr a můj padák se políbily. Rosťa padá vlevo na cestu a já se i s motorkou poroučím z cesty dolů po srázu. Na srázu jsou kameny a motorka se o ně zastavuje. Rosťa i jeho motorka jsou ok, já to odnesl odřeným loktem a modřinou přes půl stehna. Největší škoda na motorce je ulomený a zničený obal na kameru, takže máme po filmování. Později zjišťuju ulomený držák pléga. Nejradši bych si nafackoval, do údolí řvu z plných plic nějaké tituly sám sobě. Jak tu potvoru ale dostat zpátky na silnici? Odstrojujeme, co jde, zvedáme motorku na kola a sesuneme ji z prudkého náspu na travnatý svah. Jednodušší asi bude, jí dostat zpátky nahoru do kopce, než přes svah a kameny dolů. Nejhorší bude zase ten násep. Naštěstí kolem jede maník na motorce se dvěma syny. Pomáhají nám a po pár minutách je motorka zase na cestě. Srdečně děkujeme, klukům dáváme nějaké sladkosti, tátovi cigarety a loučíme se. Notných pár dalších km si pořád nadávám, Rosťa je naštěstí milosrdný a místo toho, aby mi po právu vynadal, tak mě uklidňuje a snaží se zahladit rány. Jsem mu za to vděčný.

Nádherné výhledy a úžasná cesta postupně smazávají hnusné vzpomínky a my si užíváme nádherný off s dechberoucímy výhledy.

Příjezd k Černému moři je zklamání. Špína, žádné pláže, dálnice u břehu. Jedeme dál. Nedaří se nám najít plac na stan, tak přes Booking najdeme penzion. Majitel tu sice není, ale je tu kuchařka, po telefonu se domlouváme s majitelem a dostáváme zdarma teplou večeři. Perný den.

Najeto 553 km.

DEN 5 – 14. 5. 2017

Ráno prší. Bereme nepromoky a jedeme v dešti a zimě přes hory ve výškách až 2500m. Další policejní kontrola, ale na rychlost už si dáváme pozor, takže jsme ok. Podél hranic s Gruzií a Arménií jsou rozeseté vojenské posty a projíždíme mnoha check pointy s ozbrojenými vojáky s prsty na spouštích. Chystá se tu válka nebo co?
Déšť ustává, ale fouká prudký studený vítr. Na silnici D 010 jsou krásné výhledy, takže se nenudíme. Potkáváme španělského cestovatele, co jede cestu 55000 km přes celou Asii. Je mu minimálně kolem 55 let.
Po několika mávacích argumentech na benzínkách dojíždíme na výpary k pumpě, kde na nás nikdo nemává, a to je dobré znamení. Zase začíná pršet.
Jedeme kolem Araratu. Nádherná hora. Sice je v mracích, ale i tak krásná. Večer přijíždíme k Vanskému jezeru a jdeme spát. Místo nacházíme ve výšce 1998 m. Takhle vysoko jsem ještě nespal :). Celou noc jsou bouřky a silný vítr, takže toho stejně moc nenaspíme.

Najeto 632 km.

DEN 6 – 15. 5. 2017

Ráno zase prší. Mitasky kloužou jako prase, tak jedeme celkem pomalu. Kvůli placení pokuty zastavujeme ve městě u bankomatu, abychom měli u sebe turecké liry. U bankomatu je fronta, jak za komančů na banány. Jsme tu atrakce, ale díky frontě se mi daří vybrat peníze, protože bankomat je jen v turečtině, takže mi nějaký chlapík radí, co kde zmáčknout.

Jsme na hranicích. Turečtí celníci a vojáci jsou nadšení z motorek a naší cesty, fotí si nás i motorky a bez problémů opouštíme Turecko. O pokutě nepadla ani zmínka. Rosťa zjišťuje, že se mu po cestě ztratil zámek od top case. Pěkné, řešíme to izolačkou a gumycukem, aby top case neztratil po cestě.
Čekáme před branou íránské hranice. První kontrola jsou vojáci. Při čekání se Rosťa opře o víko top case a CVAK, kufr se zavře. Bez zámku se bude otevírat moc blbě a karnet je pochopitelně uvnitř :). Rosťa zbledne ihned po cvaknutí zámku a pro změnu zase používá nějaké tituly pro sebe on. Naštěstí místo zámku máme šroubovák, kterým kucháme zbytky zámku a top case je zase přístupný.
Vojáci zběžně prohlédnou kufry a posílají nás dál. Okamžitě jsou u nás „průvodci“, kteří nabízejí pomoc při vyřizování formalit. Omítáme je, ale pořád opakují, že je to zdarma a že nám pomůžou. Jasně opakuju, že jim nedáme víc než 10 USD, a necháme se provázet. Bylo to celkem štěstí, protože razítka a podpisy, které jsme měli nasbírat, dávali lidé, do kterých bychom to nikdy neřekli. V civilu, v budovách bez označení, v postupu, jehož logika nám zůstala utajena. Po cca 2 hodinách jsme v Íránu.

Další check point po cestě, voják někomu volá a dává mi telefon k uchu. Anglicky jen řeknu, že jsme turisti, a můžeme jet dál. Jedeme do Urmie, kde máme domluvený nocleh u Hosseina Sheyklou. Hossein má cestovku a ubytování, po mailu je moc ochotný, mám s ním domluvenou pomoc s výměnou peněz, koupení simky atd. Přijíždíme do Urmie a zase nás někdo staví! Sakra, co to zase je? Chlápek bez uniformy nás zastavuje a my nadáváme na četnost kontrol. Jak asi máme poznat, že je to policajt, když nemá uniformu? Nicméně zastavíme, chlapík jde ke mně a totálně mě odrovná. Říká – „jsem Hosseinův táta, jeďte za mnou, provedu vás přes město“. Jsme naprosto uzemnění. Máme GPS spotter, takže nás sledoval a půl hodiny na nás čekal před městem, až přijedeme! Projíždíme za pomoci Hosseinova táty (bohužel jsem zapomněl, jak se jmenuje) městem. Bylo to velké štěstí, protože na tenhle chaos jsme absolutně nebyli připraveni. Přijíždíme k Hosseinovi, ten sice není doma, ale vítá nás celá jeho rodina. Vybalujeme se a mezitím přijíždí Hossein. Jdeme s Hosseinovým tátou do města vyměnit peníze a rázem jsou z nás milionáři. Potom jdeme koupit sim kartu a instalujeme VPN. Procházíme město, mrkneme na křesťanský kostel, ochutnáme vodní dýmku, seznamujeme se se spoustou příbuzných a známých a debatujeme. Moc se nám líbila odpověď na otázku, jestli se jako muslim musí 5x denně modlit. Hosseinův táta řekl – „já se muslim jen jmenuju, modlit se nemusím“ :).

Najeto 278 km.

DEN 7 – 16. 5. 2017

Ráno dostáváme výbornou tradiční íránskou snídani, Hossein nás provede městem ven a jedeme. Ještě ve městě tankujeme. Rosťovi se nevypne pistole a najednou má benzínovou fontánu kolem sebe. Po umytí motorky a sebe, kdy začíná být naděje, že by nemusel po cestě chytnout, se loučíme s Hosseinem a jedeme směr Kandovan.

Kandovan je vesnice vytesaná ve skalách. Projedeme vesnici a zastavujeme na kraji, kde vidíme něco jako skanzen. Až na to, že to je hotel. Prohlédneme si ho a jedeme zpátky do vesnice. Po zaparkování slyším němčinu, tak to říkám Rosťovi a ten se dává do hovoru s německým starším párem. Přidáváme se k nim, protože mají domluvenou prohlídku přímo jednoho „domu“. Je to neskutečně silný zážitek, vidět reálný život a ne jen domy zvenku ulice.

Přejíždíme k Tabrízu a dál na sever, kde mají být barevné skály. Najdeme je, jsou hezké, ale proti fotkám z netu celkem slabé. Asi jsme nenašli to správné místo, nebo se někdo hrál s Photoshopem.

Vyrážíme směr Marivan, na cestu podél hranic s Irákem. Po cestě na nás všichni blikají, mávají z aut, natáčí si nás, zvou nás na jídlo a když zastavíme, je kolem nás okamžitě shluk lidí. Tohle bude trvat celou cestu po Íránu. Všichni Íránci umí anglicky 3 základní věty – How are you? Where are you from? Where do you go? Odpovídáme milionkrát na to samé, ale má to svoje kouzlo a nám to rozhodně nevadí. Málokdo zná Czech Republic, ale všichni znají Tchécoslovaquie :).

Hledání místa na spaní je celkem problém, protože lidi jsou tady prostě všude…

Najeto 540 km.

DEN 8 – 17. 5. 2017

Jedeme po silnici 15 na Marivan. Silnice je krásná, většinou kvalitní asfalt, nádherné výhledy, zatáčky, hory. Po cestě zachraňujeme želvu sprintující přes silnici. Projedeme Marivan a začínáme si zvykat na íránská pravidla na silnicích. Červená na semaforu neznamená stůj, znamená to – bude ti cestu křížit víc aut než obvykle. Na kruhovém objezdu platí právo silnějšího. Systém průjezdu křižovatek jsme nazvali ozubená kolečka – kde je místo, tam se vjede a nějak se to prolne až do výjezdu. Tajemství páčky k blinkrům zůstalo všem Íráncům utajeno. Jedinou věc, kterou jsme fakt nepochopili až do opuštění Íránu, je láska k ježdění v protisměru. Tady je normální, že když chcete někoho předjet, on těsně před vámi bezdůvodně vjede celým autem do protisměru. Za každou zatáčkou může být Íránec v protisměru. Předjíždění v zatáčce bez výhledu je tu běžné. Tohle byla jediná negativní věc, na kterou jsme v Íránu narazili, několikrát jsme měli fakt na kahánku, bez přehánění.
Odbočujeme z cesty 15 k vesnici Uraman Takht. Absolutní nádhera. Hory, vesnice, silnice, všechno. Pro tohle jsme sem jeli a jsme na vrcholu cestovatelského nebe. Přijíždíme do Pavehu. Hodně řešíme, co a jak dál, kvůli času. Nakonec se domlouváme, že vynecháme Perský záliv, abychom stihli všechny cíle na severu.

DEN 9 – 18. 5. 2017

Ráno jsou 4 st. Jsme zmrzlí, a to ještě netušíme, že zažijeme v noci ještě větší zimu. Vyrážíme k Shiraz Canyon. Jedeme po polňačce a občas šotolině, nádherným údolím. Užíváme si off a výhledy na barevné skály. Je to ohromující. Před jedním brodem v hlubokém volném kamení místo toho, abych přidal, z nějakého důvodu ubírám, přední kolo jde do kamenů a já v nulové rychlosti k zemi. Jak jsem na sebe naštvaný, tak zvedám lehce motorku sám, přebrodíme a jedeme dál. Zastavujeme na focení a v interkomu najednou slyším – kurva, kurvá, kurváááá. To jak se snažil Rosťa vyvažovat motorku a postupně prohrával :). Pro změnu je na zemi jeho motorka. Shiraz Canyon je nádherná (vím, že pořád opakuju slova nádherný, úchvatný apod., ale jinak to prostě fakt nejde) scenérie. Dá se dvouhodinovým výšlapem vyjít až nahoru, ale to vzdáváme. Doufám, že tam někdo z vás půjde a zveřejní fotky :).

Jedeme dál do města Khorramabad, kde je starý hrad. Pod hradem je ulice se stromy, tak parkujeme ve stínu a já jdu na obhlídku. Prolezu hrad zvenku, vracím se k motorkám a Rosťa jde taky na hrad. Při čekání na něj desítky lidí jdoucích okolo fotí motorky a mě. Konečně je tu skupinka mladých, co umí anglicky víc než základní tři věty, tak se bavíme o všem možném, a dokonce mi jedna holka dovolí, abych ji vyfotil, což rozhodně není běžné.

Měníme rozhodnutí a přece jen jedeme na jih k Perskému zálivu. Teplota stoupá až ke 43 st. Na severu byla zoraná pole a tady na jihu už mají po žních, vypalují strniště, takže je všude hnusný smrad a smog. Při hledání místa na stanování vidíme na silnici přejetého minimálně metr dlouhého hada, což nás celkem zneklidní, ale rozhodně nezastaví :). Nacházíme krásné místo v pistáciovém poli, daleko od lidí, krásná samota, kde opět kolem nás projedou 2x zemědělci :). Lidi jsou tady všude.

Najeto 704 km.

DEN 10 – 19. 5. 2017

Díky vedrům se domlouváme na brzký budíček a odjezd k Perskému zálivu. Vyrážíme před šestou, v krásných 20 st.. Jsou tu desítky km dlouhé nudné rovinky, kolem pustina a poušť, je to hrozný a ubíjející přejezd. Při první šanci jet k moři tam jedeme, je odliv, takže jedeme po mořském dnu kam až to jde, ale pořád jsme daleko od vody, tak mažeme blátem zpátky na silnici a hledat pláž. Tu nacházíme ve městě. Pláž je nádherná, motorky parkujeme do stínu pod altánek a jdeme se koupat. Kolem nás je opět houf lidí, dáváme peníze mladému klučinovi, aby nám koupil meloun, kterým se pak cpeme. Po poledni se domlouváme, že pojedeme do Isfahánu. Města původně nebyla v plánu, ale máme chuť poznat i městský život, tak vyrážíme. Je to přes 600km, tak uvidíme, jak to půjde.
Při odjezdu z města nás opět staví policie, fotí si nás, pasy, motorky… Nechápeme proč, ale aspoň nás nechají být ve stínu a dávají nám vodu. Pár km od zálivu jako bychom najednou projeli žhavou stěnou. Skokově teplota stoupne z 35 na 47st.! Ještě nikdy jsem nemusel dávat dolů plégo na helmě, abych si chránil obličej před horkým vzduchem. V teplotách 45+ jedeme před 300km, je to ubíjející a únavné. Po cestě je milion retardérů, rupnou mi nervy a nadávám sprostě při každém z nich. Dokonce nezastavíme na jednom check pointu vojákovi, který nás stavěl poměrně laxně, naštěstí nestřílel. Horko, únava, bolavý zadek, voda horká, že se skoro nedá pít. Tohle fakt stálo za to, krásné potvrzení fráze – zážitek nemusí být pozitivní, hlavně že je intenzivní!

Do Isfahánu přijíždíme za tmy. Při hledání hotelu se nás ujímá náhodný kolemjedoucí motorkář, nezištně nás vede do hotelu, je tam ale plno, tak nám radí další hotel a tam konečně zakotvíme. Jolfa hotel je za 825000/osoba/den (cca 20 EUR), s garáží a snídaní. Paráda. Sice nám teče jen studená voda, ale to nám dnes skoro vůbec nevadí. Později jsme se dověděli, že musíme pustit teplou v umyvadle, aby tekla i ve sprše :).

Najeto 977 km.

DEN 11 – 20. 5. 2017

Odpočinkový den. Peru si špinavé věci a vyrážíme do města. Jdeme do mešity, brouzdáme po bazaru, jdeme se mrknout na mosty, relaxujeme, ochutnáváme tradiční jídla a žvaníme celý den.

Před mešitou sedím na zdi a Rosťa fotí. Najednou ke mně přijde skupina mladých holek a jedna z nich mně dokonalou angličtinou vysvětluje, že je učitelka angličtiny, skupina jsou její žákyně a že tu trénují komunikaci, jestli by se mnou mohly chvilku mluvit. Souhlasím a varuju je, že moje angličtina není nic extra, což jim nevadí, tak se bavíme. Moc mě překvapil tenhle způsob výuky a považuju to za skvělý přístup. Tohle by měli dělat v Česku taky, škola života.

Najeto 0 km.

DEN 12 – 21. 5. 2017

Ráno vstáváme brzo a když jdeme na snídani, vidíme před hotelem dvě motorky. No a jedna je Super Tenere, což Rosťu pochopitelně nadchne. Vyjedeme s našimi motorkami ven a potkáváme se s dvěma Italy, jedoucími Pamír. Sandro je z Bolzana, takže umí německy, což je voda na Rosťův mlýn.

Kvůli vedru jsme vzdali poušť a město Jazd a jedeme na sever, k Niasar Cave. Podle uložených souřadnic nacházíme jen nějaký park, ale žádné jeskyně, tak zklamaně odjíždíme. Po pár km jen tak do interkomu prohodím, „ty jo, nevím, jestli děláme dobře, že jedeme pryč“, načež Rosťa zavelí obrat a jedeme zpátky. Pomocí google traslatoru se nám podaří vysvětlit, co hledáme, a konečně jeskyně nacházíme. I když, jeskyně… Je to systém chodeb a místností, dimenzovaných podle postav Íránců, takže my jsme měli celkem potíže při procházení. Bylo to ale skvělé, zpocení, s bolavými koleny, ale nadšení vylézáme ven. Ještě že jsme se vrátili!

Jedeme okrajem pouště na sever, teplota je opět 40+, fouká velmi silný boční vítr a je písečná bouře s viditelností cca 100m. Ve spojení s nekonečnými rovinkami – 200km apod. – to byla opravdu „super“ jízda. Při odpočinku na benzince asi vypadáme celkem bídně, a tak dostáváme od obsluhy zdarma studenou vodu a meloun.
Večer vítr neslábne a v horách je na obloze černo, tak hledáme hotel. Najdeme na doporučení hotel, který je přebudovaný ze sídla nějakého boháče, který musel utéct po revoluci. Obsluha je z nás nadšená, fotíme se s motorkami na jejich web a dostáváme jako pozornost mísu plnou ovoce. Sedíme na terase, baštíme ovoce a pozorujeme bouři v dálce. Spát v hotelu dnes bylo dobré rozhodnutí. Platili jsme 30 USD za osobu včetně snídaně.

Najeto 715 km.

DEN 13 – 22. 5. 2017

Ráno vyrážím k minerálním terasovým pramenům Badab Soort Terraces Springs. Po krásném off výjezdu jsme na místě, prameny jsou super, procházíme se a já ochutnávám vodu. Nic moc, ale údajně je zdravá :). Každopádně to stojí za to, moc hezké místo. Po cestě zpátky vidím kousek od silnice hliněné stavení, velím obrat a jedeme tam. Jsou tam nějací zemědělci, tak se ptáme, jestli si můžeme udělat několik fotek. Souhlasí, tak fotíme a jdeme přímo k domu. Tam stojí táta a syn, ptáme se zase na focení a oni souhlasí. Najednou nás zvou dovnitř. Je to hliněná místnost, na zemi koberec, takže se zouváme (to asi nebyla moc výhra) a jdeme dál. Byla to úžasná návštěva, dostali jsme čaj, oběd, ochutnali hromadu věcí a informací o životě obyčejných lidí. Tohle byl asi nejemotivnější zážitek z celého výletu. Kdyby nám to nebylo hloupé, tak jim ten vynikající špenát sežereme celý. Tady mají život opravdu těžký. Loučíme se srdečně, rozdáváme ty nejlepší dárky, co vezeme, kluky necháme sednout na motorku, trochu potůrovat a jedeme dál.

Míjíme Veresk Bridge, krásný most z 2. světové války, sloužící k zásobování německé armády nerostnými surovinami. Asi k němu jde vyšlapat kozí stezkou, ale to vzdáváme a jen jej fotíme zespod.

Tangeh Savashi – skalní soutěska s potokem. Při cestě k této soutěsce, mě na kruháči, skoro sejme zběsilá Íránka. Brzdím vším, čím můžu, a ona mě s ledovým pohledem míjí o pár decimetrů. Asfaltka opět končí a jedeme polňačkou k soutěsce, občas jsou tu hluboké kaluže v kolejích, takže mám boty plné vody. Vyjíždíme na kopec, odkud vidíme soutěsku. Tohle nám asi stačí, je večer, tak jdeme spát. Stanujeme ve výšce 2598 m! Pochopitelně ani tady nejsme sami a kolem nás projíždí v noci několik aut a motorek.

Najeto 380 km.

DEN 14 – 23. 5. 2017

Ráno je krásných 5 st., přece jen se rozhodujeme, že pojedeme až přímo k soutěsce. Jedeme krásnou šotolinou z kopce, sem tam brod, prostě nádhera. Samotná soutěska je – no jo, zase – nádherná. Jdeme potokem do soutěsky, mě do rána vyschnuly boty, nechci se zase uvnitř koupat, takže skáču z kamene na kámen, občas to ale nejde, takže chodím jako bludný Holanďan, bezradně sem a tam, což Rosťu upřímně baví a natáčí si mě u toho, dacan jeden.

Jedeme se podívat na vesnici Filband, které se přezdívá vesnice v oblacích. Je hodně vysoko a mraky jsou většinou pod ní, na internetu jsem našel super fotky. Při jízdě po krásné silnici najednou v interkomu slyším – had, had. Vůbec nechápu, o co jde. Rosťa mi říká, že po mě skočil had! Já si ničeho nevšiml! Prý vyskočil až do úrovně kufrů, ale minul a Rosťa jedoucí za mnou ho přejel. Než si všechno vysvětlíme, ujedeme minimálně kilometr, vracíme se, ale had nikde. Pravděpodobně setrvačností odletěl mimo silnici, protože dvě kola 400kg motorky nemohl rozdýchat. Každopádně se mi dost zvýšil tep a hodně kilometrů jsem se díval po krajnici :).

Výjezd na Filband je krásný, až na tupé Íránce jezdící v protisměru, takže si zatáčky těžko jde nějak užít… Bohužel bylo jasno, takže vesnici v oblacích vidíme jako vesnici bez oblaků.

Jedeme ke Kaspiku. Večer vidíme na břehu kemp, tak ho bereme a stavíme stan. Jdeme se koupat, voda je studená jak psí čumák, ale aspoň se osvěžíme. Večer za námi přijde obsluha a chce nás vystěhovat na druhou stranu kempu, prý tady není bezpečno, že tam chodí nějaké fanatičky a řežou stany. Na druhé straně se v noci hlídá a je tam bezpečno. Moc se nám nechce, ale balíme se a převážíme všechno na druhou stranu. Nikdy bych nevěřil, že můžu na motorce převézt postavený stan v jedné ruce. Byl to určitě pro ostatní obyvatele kempu zajímavý pohled :).

Najeto 328 km.

DEN 15 – 24. 5. 2017

Noc je hrozná, na silnici pár metrů od stanu je provoz non stop, v kempu v noci maká údržba. Vyrážíme k jezeru Valash lake. Platíme vstupné a jedeme k jezeru. Jezero je krásné, bereme si šlapadlo – krásnou bílou labuť a vracíme se do dětských let. Po půl hodině relaxačního šlapání v motorkářských botech jedeme dál. Míříme na jih k Teheránu po vyhlídkové cestě Oshan Fasham Road. Tato silnice je jak jinak – úchvatná! Trháme rekord v dosažené výšce – přes 3300m. Na vrcholu potkáváme Rakušana, který se narodil v Íránu, ale po revoluci utekl a teď jezdí do Íránu s obytňákem na dovolenou. Vyměňujeme si kontakty a dostáváme cenné rady s nabídkou pomoci, kdybychom cokoliv potřebovali. Rozhodujeme se, jestli se vrátit kus cesty, nebo jet přímo přes Teherán. Zvolili jsme Teherán. Chyba, velká chyba! Tu 40km kolonu v 36 st. jsme si mohli ušetřit. Kdyby kolona, tohle byl fakt hnus. Na 5ti proudé silnici bylo sedm řad aut a nikde místo pro projíždění. Chytáme se houkající sanitky, která se pomalu dere kupředu. Větráky na motorkách jedou na plný výkon a my se pečeme. Řidiči jsou totálně neohleduplní a ignorují i sanitku. Když se situace trochu zlepší a je prostor pro kličkování mezi auty, jdeme na to. Je to ale velký risk, protože řidiči jsou totálně nevypočitatelní. Při předjíždění jednoho staršího chlapíka, už jsem skoro před ním, musel mě vidět, to mu ale nezabránilo, aby nezahnul vpravo, a předními dveřmi mě drcnul do kufru. Já samozřejmě letím k zemi. Naštěstí řidič vpravo reagoval hned a nepřejel mě. Motorka leží na zemi, já sprostě nadávám tomu starému kreténovi, on na mě řve taky, nevím co. Zkouším zvedat motorku, ale je tak blízko auta, že ji nemůžu zvednout do rovnováhy, a ten starý vůl místo toho, aby mi pomohl, motorku tlačí pryč od auta, abych mu tu starou herku neodřel. Řvu na něj, že mě musí být slyšet až na Araratu, a servítky si teda neberu. Chvilku se tam přetahujeme, ale potom mi naštěstí pomáhá řidič z auta za mnou. Motorka konečně stojí, ještě vychrlím pár nadávek, urážek a rasistických poznámek směrem k autorovi této příhody, a jedeme dál. Postupně mi klesá adrenalin a uklidňuju se. Proplétáme se kolonou, ale ať se snažíme sebevíc, končíme remízou 2:2 v počtu ohnutých zrcátek. Naše vzpomínky na Teherán jsou jen smog, kolony, chaos a stres. Tomuhle místu se vyhněte, pokud to jen trochu jde.
Užíváme se čistý vzduch v horách při stanování, ten smog byl příšerný.

Najeto 318 km.

DEN 16 – 25. 5. 2017

Máme krásný nocleh u potoka a poprvé máme klid. Nikdo kolem nás v noci nešel ani nejel. Ráno si Rosťa zabírá koupelnu a v cca 5 cm vody v potoku si dává kompletní koupel. Dnes máme v plánu Alamut Castle. Je to bývalá pevnost nájemných vrahů, assasinů. Cesta k hradu je motorkářský sen, zatáčky, hory výhledy, krásný asfalt. Paráda až na jednu věc – íránský řidič. Nechápeme, jak je možné, že tihle spontánní, přátelští lidé se na silnici mění v tupé stádo hovad, nesmyslně riskujících svůj život a životy ostatních. Tohle byla zatím nejnebezpečnější silnice, kterou jsme jeli.
Po cestě potkáváme 4 íránské motorkáře, seznamujeme se a opět dostáváme kontakt, kdybychom potřebovali pomoc a pozvání do Kurdistánu, odkud jeden z nich pochází.

Alamut Castle je trochu zklamání, všechno je skryté pod plechovou střechou a lešením. Ale je to krásný výšlap s nádhernými výhledy. Jak tohle sakra mohli postavit na takovém kopci???

Po cestě potkáváme staršího chlápka o holi. Je to Američan a je mu 70 let! Skládám mu poklonu za výkon a on říká krásnou věc – teprve, až si sám řekneš, že nemůžeš, tak nebudeš moct.

Jedeme směr Dorfak peak, kousek před cílem zažíváme zatím nejsilnější vítr na cestě, skoro nás to shodí z motorky, před námi je černo, tak bereme hotel a jdeme na kutě.

Najeto 409 km.

DEN 17 – 26. 5. 2017

Dorfak peak. Vyhaslá sopka, to je tak všechno, co o tomto bodu vím. Netušíme, co od toho místa čekat. Ráno je zataženo a chvilku po výjezdu Rosťovi svítí kontrolka oleje. Start do dnešního dne zatím nic moc. To jsme ale netušili, že tenhle den bude po stránce off roadu to nejlepší, co v Íránu zažijeme.

Asfalt se mění na polňačku a my postupně stoupáme až nad mraky. To, co jsme chtěli vidět ve Filbandu, vidíme teď. Jsme nad mraky, které jsou v údolí pod námi jako peřina. Naprosto odzbrojující úchvatný pohled. Stoupáme dál, projíždíme lesem, polňačka se mění na šotolinu s velkými volnými kameny. Pro nás zatím nejtěžší off, co jsme na cestě měli, a pro mě nejtěžší vůbec. S offem nemám žádné zkušenosti a v duchu děkuju Enduroškole Milana Holého, kterou jsem absolvoval před odjezdem. Stoupáme a šotolina je pořád těžší a těžší. Za jednou zatáčkou přidám trochu víc, než je třeba, na šikmé cestě mi podjede zadní kolo a ležím. Beru to jako znamení a nechci pokračovat dál. Z jedné strany kopec, z druhé strany propast, cesta plná velkých volných kamenů. Rosťa se jde podívat, jak to vypadá dál, a mezitím kolem nás jede dolů Toyota Hillux. Ptám se na cestu, jak vypadá dál, a řidič se jen směje a říká – normal road. No nazdar, nechávám se přemluvit Rosťou a jedeme dál. Cesta se postupně zlepšuje, super. Těsně před cílem padá Rosťa. Najede na velký kámen, otlačí si ho do krytu motoru a jde k zemi. Zvedáme motorku a jedeme do kráteru s jezery. Nádherné místo. Rosťa zjišťuje škody na motorce. Nejvážnější je ztracená guma na držáku kufru, vracím se na místo činu a hledám ji. Několikrát poctivě projdu několik desítek metrů okolo, ale bohužel gumu nenajdu. Vracím se k Rosťovi a ten kufr váže špagátem k držáku. Dáme chvilku relax a jedeme zpátky. Na místě pádu ještě jednou jdeme hledat tu gumu. Rosťa sleze z motorky, ujde dva kroky a najde ji. Připadám si jako pitomec :). Jedeme opatrně dolů a v zatáčce, kde jsem spadl já, se stane to samé Rosťovi – jde k zemi. Zvedáme motorku, pokračujeme fakt opatrně dolů, když kolem nás směrem nahoru jede borec na krosce – po zadním! Klesáme dolů, Tenerka se ještě jednou ocitne na zemi, ale jinak si užíváme sjezd.

Jedeme se podívat na Qaleh Rudkhan, ruiny starého hradu. Už příjezd je tragédie, lidí jak na prvního máje, totální zácpa, vlhko jak v pralese. Dojíždíme ke vstupu, pouští nás zdarma a jedeme, až kam to jde. Vidíme jen trh a schody. Já odmítám jít dál, protože je už skoro večer a nocleh se bude hledat mizerně, protože po cestě byla jen rýžová pole a lidi, nikde žádné vhodné místo pro stan, přinejmenším posledních 40 km. Domlouváme se, že Rosťa si projde jen trh a já počkám u motorek. Jde a já čekám. U motorek je pořád minimálně 15 lidí. Rosťa pořád nejde a já si připadám jako průvodce na nějaké atrakci. Než se vrátil, na motorkách sedělo nejmíň 30 lidí a mám asi 200 fotek s místními turisty. Rosťa nejde a nejde, začínám být naštvaný, jak budeme sakra hledat nocleh??? To tam kupuje kozu, nebo co??? Vrací se za 1,5 hodiny! Ten blázen šel v motorkářském oblečení a botách až nahoru na hrad! Když se vrátí, jde z něho pára, jako by vyšel ze sauny :). Než konečně vyjedeme, máme několik dalších desítek fotek…

Po cestě z hradu vidíme něco na způsob penzionu, tak neváháme a bereme to. Za 24 EUR je to dnes hodně přijatelné. Večer sedíme na terase, a najednou na nás volají hosté, dva mladé páry. Nesou nám něco na způsob polévky a zvou nás k nim ven. Jdeme a bavíme se s nimi skoro do půlnoci o všem možném. Byl to úžasný večer, kdy jsme se dozvěděli hodně o životu v Íránu a pohledu Íránců na svět.

Najeto 206 km.

DEN 18 – 27. 5. 2017

Ráno je jako v pračce, vlhko, zamračeno, všechny věci jsou stejně propocené jako byly večer. Jedeme se podívat na vesnici Masuleh. Při objíždění jedné kaluže na cestě za lepším pohledem na vesnici mi podklouzne zadní kolo na šikmém blátě a zase jsem na zemi :). Na benzince chci očistit řetěz od prachu z Dorfak peaku a zjišťuju, že mám skoro upadnuté oba boční kufry. Šrouby od zámků jsou povolené, jeden zámek fuč, jeden doraz rozlomený. Pomocí kombinace lepící pásky, vyptané matky, kurtny a inbusu dávám vše do kupy a jedeme dál. Rosťa má rozbité přídavné světlo, prasknutý blatník a prodloužení blatníku, pocuchané kufry a upadnutý držák na kanystr.

Pokračujeme po krásné šotolině za Masulehem přes hory. Tady se bude brzo asfaltovat, ale teď je cesta fakt super. Po příjezdu do dalšího města kupujeme meloun a dáváme si ho na trávě u silnice. Jsme taktně upozorněni, že je ramadán a neměli bychom na veřejnosti jíst. Tak poznáváme na vlastní kůži další zvyk muslimů.

V jedné zatáčce v krásném náklonu vjedu na vlhký pruh asfaltu od vody, která teče z nákladu auta před námi. Chytám smyk na zadní kolo a už myslím, že budu na zemi, naštěstí na suchu se kolo zase chytne a vyberu to. Tohle bylo o fous, na mokru ty gumy vážně kloužou jak na ledu.

Stanování hledáme celkem brzo, ať si trochu odpočineme. Vidím celkem nepoužívanou cestu do kopce, tak tam jedeme. Cesta byla zážitková, hluboké koleje a velké kameny. Na jeden cca 30cm velký kámen najedu předním kolem a jdu k zemi, motorka se opře přesně o tenhle kámen a převodovku zachraňuje padák kolem ní. Uff, zase o fous. Zvažujeme, že se vrátíme, ale není se kde otočit, tak pokračujeme dál nahoru. Nahoře je to lepší a hlavně tam končí cesta v poli, tzn. že tam nikdo nepojede, budeme v klidu sami a nikdo o nás nebude vědět. Začneme stavět stany a Rosťa najednou říká, já tam za kopcem někoho slyším. Taky slyším hlasy, ale jsou to asi jen pasáci. Stany stojí a najednou vidíme pár desítek metrů od nás pasáka na oslovi, dívá se na nás a datluje něco do telefonu. Hmmm, to na klidu moc nepřidá. Voláme na něj, ať jde za námi, ale ukazuje na stádo a jde za kravkami. Za pár minut další pasák se stádem. A potom další, co žene krávy přímo mezi našimi stany, dáváme mu cigarety a on nám ukazuje, že tu chodí stáda, že máme jít jinam. My zůstáváme a kolem nás ještě projdou další 3 stáda. Cesta pro auta tu sice končí, ale stanujeme na krávo-kozí highway :).

Najeto 458 km.

DEN 19 – 28. 5. 2017

Ráno v šest nás budí straka, tak vstáváme a balíme stany, než začne zase provoz s dobytkem. Jedeme se podívat na Babak Castle, starou pevnost v horách. Na parkovišti jsou vidět kamenné schody. Rozhodujeme se, že je dáme v motorkářských botách a kalhotech. Těch pár schodů přece zvládneme. Měli jsme se víc dívat na udivené reakce obsluhy baru na parkovišti. Jdeme nahoru, bylo to přesně 505 schodů! Když je konečně zdoláme, ocitáme se u – hradu? Ne :), před námi je dvoukilometrová stezka do kopce. Přes hory, přes doly konečně docházíme k – hradu? Ne :), k dalším schodům. Takhle se to opakuje ještě několikrát, abychom po celkem 724 schodech, 2,6km stezek a 350 výškových metrech přišli k hradu (pochopitelně s dalšími schody). Nicméně hrad a okolí jsou, jak jinak, úchvatné. Nechápu, jak to mohli postavit. Tohle fakt stojí za to, ale radši v kraťasech a dobrých botách na tůry. BTW, nevzali jsme si ani vodu, vždyť to bude jen pár schodů :). Dolů se vrátíme totálně vyřízení, žahneme každý flašku vody a nějakou zmrzlinu.

Jedeme do Tabrízu. Od Hosseina máme doporučený hotel Sina. Hotel je ok, dobrá cena, wifi, snídaně a motorky v garáži.

Když jdu pro proviant do obchodu, potkávám se na chodbě s motorkářem, který se zrovna ubytovává vedle nás. Je to Slovinec, je mu 65, má 25 let starou Tenerku a umí německy, takže ho nechávám s Rosťou a jdu nakupovat večeři.

Najeto 281 km.

DEN 20 – 29. 5. 2017

Dnes budeme odpočinkově bloumat po městě. Modrá mešita, bazar atd. Náhodou nacházíme turistickou kancelář s naprosto perfektním personálem. Vymění nám peníze, dají mapu, informace a vedeme družný rozhovor. Když nám jeden ze zaměstnanců česky řekne – dal bych si studené pivo, totálně nás to odrovná :). Tuhle kancelář rozhodně doporučujeme.

Najeto 0 km.

DEN 21 – 30. 5. 2017

Poslední den v Íránu, poslední tankování 6 Kč/l, poslední focení s lidmi, poslední otázky How are you? Where are you from? Poslední pozdravy z aut atd. Zamačkáváme pomyslnou slzu a jedeme směr domů, do Podolí, do prdele to je mi smutno…

Přijíždíme k hranicím, před první branou se tlačí několik desítek lidí. Oni mají smůlu, ale nás pouští hned dál a navigují. Potom se nás ujímají mladí kluci, kteří se nabízí jako doprovod, vedou nás do první boudy, tam nás navigují za další bránu, pouští jen nás a vyhazují všechny kluky kromě jednoho, který se o nás smí starat dál. Jeden z policajtů nám přesně říká, kam jít a co dělat, a potom nás nechá v rukou mladíka. Hladce vyřídíme všechny formality a čekáme před branou na propuštění z Íránu. Stojí tam autobusy a není skulina, kudy projet. Přede mnou policajt zpacifikuje Íránce a s vykroucenou rukou ho táhne zpátky. Po dalším se ožene rukou tak, že mu brýle spadnou na zem a policajt na ně „náhodou“ šlápne. Bere mu věci a háže je do kanceláře, asi o ně Íránec přišel. Ale na nás jsou samý úsměv a pohoda. Jsme v Turecku. Tady jsme na běhání sami, takže nám chybí jeden podpis, pro který se musíme vrátit. Potom nás pouští a jsme v Turecku. Zase si zvykáme na mávání, které znamená – no benzin. Jedeme stejnou cestou, jako jsme jeli sem, ale pod kopcem, kde jsme se fotili s výškou 2600m, nás staví policie a vojáci – road closed. Po pár minutách nám najednou povolí jet dál. Na vrcholu kopce jsou shořelé vraky 4 kamionů, tady měl někdo velký průšvih.

Večer hledáme místo pro stany, všude je rovina a je na nás vidět. V zoufalství ze srandy říkám, jestli se fakt naštvu, tak sjedu tady do té umělé strouhy a postavím stan tam. Do rána je tahle umělá strouha plná vody… V noci trháme rekord, jsou 3 st.. Večer se ještě domlouváme, že vstaneme brzo, a Rosťa mi říká: „ Ale ne že mě budeš budit dřív než v 6, to už vstávají normální lidi, ale dřív ne.“ Ráno v 5 hodin slyším zipy a Rosťa s nadávkami leze ze stanu. Je tu zima jako prase, tak se balíme a jedem.

Najeto 787 km.

DEN 22 – 31. 5. 2017

Ráno je zima, postupně se otepluje na „krásných“ 13 st.. Kolem 10 hod. začíná pršet a s přestávkami prší 700 km. Paráda. Slunné Turecko a my máme max. 18 st. a déšť. Pochopitelně se nevyhneme kontrolám policie, dokonce mi jednou hrabou v kufru :(. Teprve cca 200 km před Istanbulem se vyjasňuje a otepluje, shazujeme nepromoky a řešíme, co dál. Původní plán byl dojet před Istanbul, přespat a brzo ráno ho přejet, abychom se vyhnuli kolonám. Tenhle plán měníme a jedeme přes Istanbul ještě večer. Kromě pár kolon, které bereme odstavným pruhem, to byla totální pohoda a kolem 9 hod. večer bereme hotel. Na mýtných branách houkáme jako vždycky, ale při nejlepší vůli jsme prostě nezjistili, kde a jak zaplatit mýtné.

Najeto 1258 km.

DEN 23 – 1. 6. 2017

Ráno vyrážíme na hranice. Opět projíždíme mýtnou branou a za houkání alarmu nás staví policisté. Čekáme velké potíže, ale po zjištění, že jsme zahraniční turisté, nám jen ukážou palec nahoru a můžeme jet. Tak tohle bylo zase o fous. Cca po 200 km jsme na hranicích. Nikdy by mě nenapadlo, že to může projít tak lehce. Žádné fronty, žádné potíže, jen ukázat pas, zelenou kartu a techničák, a můžeme jet. Máme jen dva zážitky. První, když se bulharský celník ptá – odkud – Írán – a on – opium? Já – naučená odpověď na milion otázek před tím (jaké to bylo?) odpovídám – perfect a palec nahoru. V tom si uvědomím kontext a mávám rukama s odpovědí – no, no, no… Smějeme se oba a můžu jet. Přijíždí Rosťa a na otázku opium? Odpovídá – super, chceš taky? Ještě že má celník smysl pro humor. No a druhý zážitek je desinfekce. Projíždíme mezi kontrolami bez helem a já najednou dostávám sprchu sajrajtu na desinfekci. Slézám z motorky a jdu se podívat na divadlo. Rosťa jede a já se královsky bavím, když ho vidím, jak se snaží uhýbat a nadává u toho. Dostává plnou dávku jako já :). Jedeme se podívat na kamenné houby – moc hezké – a potom Buzludzu. To taky stojí za to. Co ti komanči všechno nevybudovali. Večer nacházíme obchod, kde mají chlazené pivo, rychle najdeme místo pro stan a po několika týdnech jdeme vychutnávat metlu lidstva. Smráká se a stany pořád nestojí, protože pivo moc rychle teplá a to my nemůžeme dopustit. Postupně začínáme mít problém se stabilitou, ale nakonec se nám podaří dokončit stavbu stanů před prvními kapkami deště. Jsou tu desítky světlušek, které rozehrávají krásnou diskotéku. Já tohle vidím poprvé v životě, tak mám krásný zážitek, akorát nevím, jestli jsem jich neviděl 2x víc, než jich opravdu bylo :). Tohle byl krásný poetický večer plný vzpomínek, hodnocení a smíchu.

Najeto 581 km.

DEN 24 – 2. 6. 2017

Ráno jedem mrknout na tunel Prochodna. Je to krásný jeskynní tunel s otvory ve stropu. Obrovské rozměry a tvary tohoto přírodního díla jsou opravdu monumentální a zanechají v nás hluboký dojem. Po projití tunelu se s Rosťou loučíme. Já jedu do Montany, kam dnes přijede moje dcera s cimbálkou, kde hraje na housle, na místní festival. Rosťu to táhne domů, čemuž naprosto rozumím, a další den, kdy může být doma se svými blízkými, bych na jeho místě taky neobětoval. Já mám před sebou dnes 100km, Rosťa asi 1500km, které plánuje na dva dny. Za chvilku jsem v hotelu a čekám na příjezd dcery. Mám čas několik hodin, takže kupuju několik piv a začnu přepisovat deníček do cestopisu. Cimbálka přijíždí kolem 16,30 hod., utrháváme si s dcerou nějakou chvilku sami pro sebe, abychom si popovídali, co je kde nového. Od Rosťi mi zatím chodí sms, jak mu cesta odsýpá. Potkává se po cestě s motorkáři z Chomutova, kteří byli taky v Íránu, tak si dají spolu oběd a Rosťa pak pokračuje dál. Já si užívám pivo v hotelu a víno, které si přivezli krajani s sebou.

Najeto 200 km. (Rosťa 1622 km – jo, nekecám, ale to jsem ještě nevěděl).

DEN 25 – 3. 6. 2017

Ráno vstávám v 5.30, pořád ještě prší :(. Mrknu na FB a nevěřím svým očím! Rosťa dal celou štreku na jeden zátah a po 1622 km je kolem 3.30 ráno doma! Tak to je teda vážně výkon. Než se sbalím, tak přestane pršet a já vyrážím sice za mokra, ale bez deště. Postupně se otepluje až na 32 st. a cesta odsýpá. Kromě kolony na maďarských hranicích, kterou jsem drze předjel, se nic významného nestalo a já jsem v 17.30 doma.

Najeto 1013 km.

ZÁVĚR

Írán je velká a krásná země, kde je toho hodně k vidění. Je to naprosto jiná kultura, než jakou známe z Evropy, a přitom je dost blízko, aby se tam dalo jet. Po stránce bezpečnostní jsme neměli ani jednou pocit ohrožení (kromě silnic). Naopak, lidé jsou přátelští a pro turisty udělají cokoliv. Silné motorky jsou v Íránu výrazně omezené, takže kdekoliv se s motorkou objevíte, budete opravdu atrakce, je potřeba s tím počítat. Zvedněte zadky a jeďte do světa!

Pár praktických info na úplný závěr:

Hosseinův web opravdu vřele doporučuju, je to hned za hranicemi. Pokud někdo k němu pojedete, budu rád, když mu řeknete, že jste se o něm dozvěděli ode mě. Aby viděl, že jsem slib doporučování myslel vážně. Cena za noc je 25 USD/osoba vč. snídaně.
Hossein nám tvrdil, že umí zařídit vstup do Íránu vlastním vozidlem bez karnetu, takže pokud to někdo chce otestovat, hurá do toho. Budu rád když někdo ověří, jestli to opravdu funguje. Zatím měl ve všem pravdu :).

Peníze

Nejde platit kartou, ani vybrat peníze z bankomatu. Je nutno mít hotovost v EUR nebo USD. My jsme si vyměnili 300 USD a na dva týdny by to bohatě stačilo, kdybychom neutráceli za kravinky, dárečky apod.

Kurzy z 05/2017

1 USD = 36.000 RJL

1 EUR = 41.000 RJL

Pozor na ceny, většinou jsou uvedeny v Tumanech, tzn uvedená cena x 10. 1 Tuman = 10 RJL

Doprava

Na tohle opravdu pozor. Blinkry se nedávají, semafory nerespektují, jet v protisměru je normální. Specialita jsou retardéry – jsou všude a většinou nebývají nijak označené. Motorky na dálnici nesmí, ale turisté jsou tolerováni, nám na mýtnici všichni jen mávali a zdravili nás. Klidně po dálnici můžete jet. Často se měří rychlost, nás ale nikdy nezastavili, i když jsme rychle jeli.

Tankování

Bez problémů, je sice třeba tankovací karta, ale na benzínkách jsou univerzální na půjčení u stojanů. Zasunete a tankujete. Cena je 10.000/litr (cca 6 Kč).

GPS

Stáhli jsme si mapu z OSM. Většinou to jelo dobře, ale vždycky se podívejte i na mapu, ušetříte vyhlídkové km 🙂

Voda

Bez obav, balenou koupíte všude.

Internet

My měli Irancell s VPN Psiphone. V civilizaci fungovala všude, v horách někde ano, někde ne. Cena za 5GB internetu byla cca 120 Kč. VPN je nutná kvůli blokování některých prohnilých stránek, jako třeba FB apod.

Jazyky

Málokterý Íránec umí nějaký cizí jazyk, ale snahu domluvit se mají všichni. Nám se moc osvědčilo stažení off line slovníku farsí. Z angličtiny do farsí to funguje dost dobře, a stačí to aspoň na to, abyste byli schopni vyjádřit, co vlastně chcete.

Zvláštnosti

Pozor na focení ožehavých témat jako jsou policie, vojáci, rafinérky, ženy apod. Žena musí dát souhlas, nebo musíte dělat, že fotíte okolí :). Ženám se většinou nepodává ruka při seznamování, jen pokud to ona dovolí. Je normální, že když něco chcete někomu dát, Íránec to několikrát odmítne, to ale neznamená, že to opravdu nechce přijmout. Opakujte nabídku klidně 5x.

Mějte trpělivost a pořád dokola s úsměvem odpovídejte na stále stejné otázky. Oni je pokládají poprvé.

Respektujte prosím jejich kulturu, pašovat tam alkohol a podobné věci je nejen přes čáru zákona, ale hlavně přes čáru morální.

Vytipovaná místa

Tady je link na mapu, kam jsem si ukládal body, které jsem chtěl vidět. Souřadnice sedí s přesností v řádu desítek, někdy stovek metrů, takže pokud na tom bodu nebude nic, tak hledej šmudlo. Někde to tam je.