Pamír, aneb Murphyho zákony v praxi

…voláme policii, přijede 5 chlapíků a začne kolečko vyptávání. Jména, adresy, pasy. Co zmizelo, kdy jsme přijeli, atd., atd., atd. Jdeme se podívat na záznam z kamer, a když se vrátíme, na místě je úplně jiná parta policistů. Kolečko dotazů začíná znovu. Když se parta policistů vymění asi popáté a zase se mě ptají na to samé, neudržím se a řvu na ně: Už jsem to říkal 5x, všichni to mají napsané!!! Policista s ledovým klidem řekne: tak to řekni ještě po šesté… Rezignuju. Jméno, bydliště…..

Úvod

Zase to bude ode mě obsáhlé čtení, i když jsem se pokusil celý příběh zestručnit jak se to jen dalo. Kdo by dnes četl román dlouhý jak Vojna a Mír že? Byla to ale dlouhá cesta plná zdolávání klacků, co nám byly osudem házeny pod kola. Dokonce jsem přemýšlel, jestli vůbec cestopis psát, jestli to nebude jen nekonečný příběh plný fňukání. Nakonec jsem si ale řekl, že i takhle může cestování vypadat a je dobré, aby noví cestovatelé viděli, co všechno se může stát, že řešení vždycky existuje a „náhoda“ vždycky přivede do cesty někoho, kdo může, umí a chce pomoct. Tak tedy pojďme na to, otevřete si sedmičku, uvařte kafe, nalijte panáka – jestli budete číst až do konce, tak to chvilku potrvá…

Přípravy

Tato cesta se už od počátku rodila v bolestech a přes překážky. Přes neustále se měnící sestavu, která by se matematicky dala vyjádřit asi takto: 1+1+1+1-1-2+1-1+1+0,5 (konečné skóre 2,5 člověka), změny termínů, až po změny cílů, kam vlastně jet. Teprve když jsem se naštval, dupl si a řekl jasně – já jedu Pamír + Darvazu, kdo chcete, jeďte se mnou, kdo ne, tak si jeďte, kam chcete, jsem najednou zůstal sám, ale plánování konečně nabralo jasný směr a řád. Začal jsem hledat místa, kam se podívat, a hledat parťáka. Po několika kotrmelcích jsem se domluvil s Martinem a na poslední chvilku s Danem, který se k nám připojí v Rusku, jen na Pamír (proto 0,5 člověka). Po Pamíru se odpojí a pojede dál na Írán a my s Martinem domů.
Takže klasické kolečko, víza, přípravy v práci na nepřítomnost, to samé doma, slíbení úplatků dětem za odloučení, brouzdání po mapě a internetu, příprava motorky, vybavení celkem mám, takže žádné problémy… Podařilo se mi ještě koupit starou verzi pneu E 07, takže v klidu odjedu celou cestu na jedné sadě, Martin má už novou verzi, takže bude v Almaty přezouvat.
Jako vždycky tahám spoustu blbostí a motorka je těžká jako prase, jako vždycky si říkám, že po návratu si udělám statistiku, co jsem potřeboval a co ne, co vyřadím ze seznamu, abych odlehčil motorku, a jako vždycky jsem to po návratu neudělal… Tak nic, zase budu zvedat těžkou váhu.
Plán cesty vypadá zhruba takto: až do Almaty jen a jen tranzit. V Almaty udělat servis na motorkách, výměnu pneu a případně, co bude třeba. Potom kochacím a atmosféru nasávacím tempem brouzdání Kyrgyzstánem, v Tádžikistánu projet Pamír, mrknout na čínské hranice, když bude možnost, tak Bartang, pokud bude dobrá bezpečnostní situace, tak na 2-3 dny vjet do Afghánistánu, v Uzbekistánu se podívat na nějaké památky po cestě a hlavně Aralské jezero a Darvaza v Turkmenistánu. V Kazachstánu pár hezkých míst po cestě, v Rusku se stavit ve Volgogradu a tranzit domů. Máme 5 týdnů, což by i s rezervou mělo stačit.

Tranzit do Almaty

26.8.2018

…5:30 hod., budíček. Nevěřícně koukám na vzkaz od Martina: u nás fakt moc prší, počkám, až to trochu přejde… Odepíšu něco ve stylu, prší v celé východní Evropě, sedni na motorku a mazej, a jdu se připravovat…

Ano, po pěti týdnech konečně prší, blahodárný déšť padá na vyprahlou jižní Moravu (a celou střední a východní Evropu), proč to ale do řiti musí být zrovna dnes, když vyrážím s nablýskanou motorkou na výlet, fakt teda netuším. No, aspoň chytne cestovatelskou patinu hned na startu.

Sraz s Martinem mám v 10 hod. v Žilině. On jede ze severu, já z jihu a tohle je nejbližší přirozený bod, kde se potkáme. V 9:50 jsem na místě a potkávám se na pár slov s Robom, kamarádem ze Slovenska, který byl v Pamíru vloni. Dal mi neocenitelné informace a rady na cestu. Pár slov probíhá přes dvě hodiny, kdy dorazí Martin a konečně můžeme vyrazit směr východ. Žádná hitparáda to zrovna nebyla, 11 stupňů, leje občas jak z konve, občas míň až k Popradu.

Těsně před hranicemi dáváme čaj s dalším kamarádem, bratom Slovákom Norom, který se zrovna vrací z Krymu, prohodíme pár slov, zanadáváme si na ruské hranice, kde chudák Noro strávil tři dny, než ho pustili do ruských dálav, a jedeme dál.

Hranice jsme zvolili Slovensko – Ukrajina, z několika důvodů. Jednak je to malá hranice, takže tam nejsou fronty a taky tam člověk nemusí hledat, kde sehnat jaké razítko. Což nám ovšem nezabrání, aby nám jedno nechybělo a musíme se od poslední kontroly vrátit. Na postu, co jsme jen tak projeli – kdo by se zamýšlel na nápisem STOP, když tam nikdo nestojí, nám okamžitě chtějí dát pokutu. Naštěstí zabere moje oblíbená taktika a když ze sebe udělám totálního blbce, dostaneme razítko, nedostaneme pokutu a můžeme jet na Ukrajinu. No a potom taky tuhle cestu, protože po cca 50km totálně rozjebané silnice je nádherná nová asfaltka přes Karpaty až do Lvova. Tuto silnici si musí užít naprosto každý na motorce. Nový asfalt, krásné zatáčky, nádherné výhledy na Karpaty. Existuje jen jedna výjimka, kdy si silnici fakt užít nejde. Když je zrovna 8 stupňů, je mlha jako blázen a prší. Ano, přesně takto jsme si ji „užili“ my… Pozdě večer konečně dorážíme ke Lvovu, bereme první motel po cestě a jdeme na kutě.

27.8.2018

Ráno je situace velmi podobná až k Žitomiru, tam se během pár km vyjasní a teploty jdou k 35 stupňů, to potom to pivo večer úplně jinak šmakuje. Večer v Charkovu si ho fakt vychutnáme.

28.8.2018

…BACHA!!! Martin zařve do interkomu a já instinktivně mačkám brzdu. Zrovna odbočuju vlevo na protější nájezd, když v tom jen pár cm ode mě projede nějaký splašený Ukrajinec. Nebýt Martinova varování, mohla moje cesta už na začátku výletu skončit v lepším případě na odtahovce…

V Charkovu je továrna, kde se servisují tanky a jiná vojenská technika. V areálu jsou desítky starých tanků, které se ekonomicky nevyplatí rozebrat, tak tam prostě stojí a zarůstají travou. Hrozně rád bych se tam podíval, i když vím, že na 99% je to nereálné. Kroužíme kolem továrny jak žraloci před útokem, ale podařilo se nám zjistit jediné – že na kamerách a ostnatém drátu se tady fakt nešetřilo.
BACHA!!! Martin zařve do interkomu a já instinktivně mačkám brzdu. Zrovna odbočuju vlevo na protější nájezd, když v tom jen pár cm ode mě projede nějaký splašený Ukrajinec. Nebýt Martinova varování, mohla moje cesta už na začátku výletu skončit v lepším případě na odtahovce…
Mezinárodní incident pokusem o přelezení plotu vyvolávat nechceme, tak si to prostě drze našlápneme před hlavní vchod a jdeme se zeptat na „exkurzi“. Po družném rozhovoru s náčelníkem ochranky jsme se dozvěděli, že prakticky nic není problém, teda kromě toho, abychom se jakkoliv dostali dovnitř. No nic, podle očekávání máme smůlu a můžeme jet dál na východ. Další zastávka jsou ruské hranice.

Ruské hranice

NAZAD! Dvakrát do Ruska a dvakrát tohle slyšet od celnice, to mně fakt hlava nebere.

Motorku mám napsanou na firmu a na ruské hranici vyžadují souhlas s užíváním firemního vozidla. Samozřejmě tento papír mám, ověřený, totožný jako před dvěma lety, kdy s tímto nebyl problém.
Ruská celnice: „Co to jako je???“
Já: „No souhlas s užíváním vozidla, máte to i v azbuce…“
Ruská celnice: „Takový papír mi nestačí, to vůbec není platný dokument!“
Já: „Ale se stejným dokumentem jsem jel před dvěma lety a bylo to úplně v pohodě…“
Ruská celnice: „Před dvěma lety to stačilo, ale dnes ne!“
Zkrátím to a nebudu popisovat celou anabázi asi půlhodinového vyjednávání: když jsem je konečně přesvědčil, včetně nadřízeného velitele, že ten dokument je ok, a ta husa konečně začala datlovat do pc celní deklaraci, oddechl jsem si, ale najednou se zase otevře okýnko.

Ruská celnice: „Jaké je tvoje příjmení?“
Já: Diktuju jí ho.
Ruská celnice: „Ale tady je napsáno něco jiného.“
Podívám se na dokument a skoro omdlím. V jednom písmenu v azbuce jsem se uklepl a místo N (н) jsem napsal P (п). Tohle je pro ruskou celnici mocná zbraň.
Ruská celnice: „NAZAD! Vyřeš si svoje problémy a potom se vrať!“
Je jedno, že hned vedle je jméno v latince správně – tam ašibka, nazad! Další kolo vysvětlování, hádání se, proseb. Fronta za námi slušně narůstá, ale asi se všichni dobře baví, protože nás nikdo nejebe…
Vytahuju poslední trumf: „Zaplatím klidně nějakou pokutu, hlavně mě pusťte, jinak mi propadnou víza do dalších států, bla bla bla.“
Velitel bere můj pas a podá mi ho se slovy: „Běž a popřemýšlej, jakou pokutu chceš zaplatit.“ Odevzdaně jdu k motorce, vytahuju dolarové bankovky, dávám je do pasu a jako mávnutím kouzelného proutku všechny problémy zmizí. Už je slyšet jen datlování do klávesnice a bouchání razítek. Vítejte v Rusku!

29.8.2018

Dnes máme před sebou jen krátký přejezd do Saratova, kde se potkáme s Danem. Danův otec prý o synovi říká, že má velký talent na to, jak se dostat do průseru, ale taky velký talent na to, jak se z těch průserů dostat.
Když vidím, jak Dan vychází z hotelové koupelny s kusem zrcadla v ruce a s nevinným výrazem a slovy: „já tam jen položil mýdlo“, začínám slovům jeho táty věřit.
Dan: „Ty vole, kde mám věci??? Tady v koupelně jsem měl v igelitovém sáčku věci od oleje, který se mi vylil do kufru, a jsou pryč!“
Ruské uklízečky jsou fakt důkladné. Ono taky nechat ležet igelitový sáček s věcmi od oleje hned vedle WC, to je prostě výzva pro uklízečku, jestli to vezme nebo ne. Zase na druhou stránku, hrabat se s uklízečkou v pytli s bordelem, co nasbírala na pokojích, to se jen tak nezažije…
Jinak z tohoto dne stojí za zmínku jen můj pobavený pohled na Dana, jak pucuje věci z kufru motorky, kam se mu vylil olej, a na Martina, který pucuje věci z kufru motorky, kam se mu vystříkal sprej s olejem na řetěz. No a samozřejmě studené pivo.

30.8.2018

PIZDĚC! Povinná jazyková výbava do Ruska.

PIZDĚC! Tímhle krásným ruským slovem by se dal označit úsek Saratov – hranice. Prvních 50km je to paráda, ale dalších 200km je to… no prostě pizděc.
Kazašské hranice probíhají v klidu, bez front a bez problémů. Za hranicemi kupujeme strachovku u profesionálních pojišťovacích makléřů a jedeme. Kazaši nám naordinovali první off road. Silnice je v rekonstrukci a podél ní vede kamenitá prašná náhradní cesta. Užíváme si první jednoduchý off. Po pár km jedeme natankovat a já si všimnu, že první off nepřežil držák na kameru. Kamera se sprostě bez zeptání, a natožpak dovolení, odporoučela do kazašských šotolin na vlastní výpravu. Kluci mi nabízejí, že se otočíme a pojedeme kameru hledat, ale ujeli jsme minimálně 20km a šance najít ji by byla mizivá, takže opět budu bez videa, jako na zatím každé cestě.

Večer stanujeme ve stepi a najednou k nám jede po pastvině auto. Chlapík si z dálky myslel, že se mu zatoulali koně, tak si pro ně dojel. Popřeje nám dobrou noc, dostane od nás minilahvičku s domácím produktem z moravské pálenice, my dáme slavnostní doutník a jdeme na kutě.

31.8.2018

Tranzit na jihovýchod. Na téhle cestě zapomenete, co je to kopec, zatáčka atd. Rovina, rovina, rovina. Ještě že jsou tu velbloudi a jiná havět, která zpříjemňuje cestu. Fouká boční vítr, který nás aspoň trochu drží ve střehu, abychom neusnuli…
Večer postavíme stany a s napětím sledujeme stádo sprintujících koní, kteří udržují kurz přímo na náš tábor. Naštěstí to buď vzdali, nebo cítili naše odhodlání bránit si stany i za cenu cizího života. Byli jsme připraveni s klíči od motorek v ruce pro rychlý ústup.

1.9.2018

Ráno fouká vítr jako prase a je 12 stupňů. Tohle má být jako poušť??? Vítr fouká celý den, tak večer bereme hotel. Dan mění na dvoře záhadně sjíždějící se destičky na pravém předním kotouči, který profilem připomíná Pamír. Nechápeme to ani jeden, ale brzdy brzdí, tak to nijak neřešíme a pojedeme dál. Koupíme si čepované pivo do PETky, vezmeme ho do nějakého bistra a za 3 burgry s hranolkami platíme 80,-Kč. To mě povzbudí a všechny na tuhle večeři pozvu.

2.9.2018

Opět vítr, ještě horší než předešlé dny. který Danovi uvolní štítek na helmě a ztratí nějaké díly. Naštěstí ale máme základní kámen všech oprav – americkou lepící pásku, tak nás taková drobnost nemůže zastavit. Vítr a zima, to byli hlavní jmenovatelé dnešního dne.
V Almaty máme v plánu strávit dva dny, tak zabukujeme hotel na dvě noci a jedeme. Večer před hotelem má Dan špatný pocit. Motorky jsou před hotelem, vedle je silnice, kudy jezdí milion lidí, a jsou prostě na ráně. Recepční nás ale uklidňuje, že parkoviště je hlídané a pod kamerami. Tak dobře. Bereme věci z motorek na pokoje a jdeme na kutě.

Almaty

3.9.2018

…Cítím přetížení minimálně 3G. Nejsme ve stíhačce, která právě startuje, ale v Almaty taxi emotion ride. Do uší nám duní místní hity a za okny se míhají rozmazané šmouhy. Něco takového jsem ještě nikdy nezažil. Fakt se bojím…

Ráno jdeme na snídani a ze schodů vidíme, že plachta na Danově motorce je stržená na zemi. Že by byl v noci takový vítr? Když přijdeme k motorkám, zůstaneme jako opaření. Motorky se někdo pokusil ukrást. Z Danovy motorky zmizel vak, kde měl kompletní spaní, stan, atd., a při pokusu překonat zámek mu ho zničili. Martinova motorka má taky poškozený zámek a z mojí zmizely „jen“ drobnosti, které jsem tam nechal v boční tašce – lepení atd.
Dan a Martin měli motorky pod plachtou, já ne, a to mě asi zachránilo. Zloději se schovali pod plachtu a tam nerušeně „kutili“.
Voláme policii, přijede 5 chlapíků a začne kolečko vyptávání. Jména, adresy, pasy. Co zmizelo, kdy jsme přijeli, atd., atd., atd. Jdeme se podívat na záznam z kamer, a když se vrátíme, na místě je úplně jiná parta policistů. Kolečko dotazů začíná znovu. Když se parta policistů vymění asi popáté a zase se mě ptají na to samé, neudržím se a řvu na ně: „Už jsem to říkal 5x, všichni to mají napsané!!!“
Policista s ledovým klidem řekne: „Tak to řekni ještě po šesté…“
Rezignuju. Jméno, bydliště…..

Voláme do servisu Freerider, jestli by nám mohli pomoct, a oni nám pošlou sanitku pro motorky. Dmitrij nás bude doprovázet několik dalších dnů. Já jedu na své – jediné pojízdné – motorce s Dmitrijem nejdřív do KTM. Dan měl v plánu vyměnit olej a pneu, protože je už na cestě přes měsíc. Necháváme motorku tam a doufáme, že budou schopni sehnat nový zámek. Pak jedeme do Freerideru s Martinovou Suzuki. Hlavní problém je rozlomená anténa imobilizéru.
Dan s Martinem jedou na policii sepsat protokol, aby měli něco v ruce pro pojišťovnu. Sepsání protokolu probíhá celý den, protože je zrovna pauza na oběd, potom na ně zapomenou, a když si vzpomenou, tak teprve začnou shánět překladatelku, atd., atd., atd. Kluci se vrátí až v 19 hod.

Já mezitím řeším opravy KTM a Suzuki. Vylíčit celý kolotoč hovorů do ČR na různá místa, kde jsme sháněli informace a pomoc, by bylo na dlouho, tak jen resumé. V KTM se objeví kouzelník, který slíbí, že poničený zámek dokáže opravit. Nevěřícně na něj zírám s otevřenou hubou a prostě mu jen věřím. Vnutím mu peníze, i když je tvrdohlavě chce přijmout až po práci, a doufám, že to pro něj bude závazek, aby to nevzdal.
Se Suzuki bude větší problém, anténa imobilizéru nikde není skladem a dostat ji sem potrvá minimálně dva týdny. Průser.

Večer čekám na kluky na ulici před obchodem, protože Freerider je už zavřený. Přisedne ke mně Alek. Prý pracuje u filmu a podílel se na nějakých speciálních efektech, např. na Troji s Bradem Pittem. Netuším, jestli je to pravda, ale pokecáme si, dostanu od něj nějaké ovoce a čepici na památku. Když přijedou kluci, chytne nám Alek místní taxi (to je kdokoliv, kdo zastaví, jede stejným směrem a domluvíte se na ceně, čeští taxikáři by asi pukli vzteky) a my vyrazíme na hotel. Sedneme do auta, bouchneme dveřmi, v tu chvilku řidič vystartuje, jako by byl na F1, těsně mine auto před námi a JEDE! Cítím přetížení minimálně 3G. Nejsme však ve stíhačce, která právě startuje, ale v Almaty taxi emotion ride. Do uší nám duní místní hity a za okny se míhají rozmazané šmouhy. Něco takového jsem ještě nikdy nezažil. Fakt se bojím… Na policajty troubil, aby mu uhnuli, a my se drželi všeho, čeho se chytnout dalo…

4.9.2018

Ráno převážíme Suzuki ke kouzelníkovi, co opravil Danův zámek. Zkusí to dát nějak do kupy. Potom jedeme do KTM. Danova motorka ještě není hotová, tak zatím jedu shánět nové lepení do města. Připadal jsem si jako slepička, co shání kohoutkovi vodu. Tady to nemáme, ale támhle to určitě mají. My to tu nemáme, ale támhle…. Uspěju asi na osmý pokus – když vidím knoty, chce se mi dojetím plakat a líbat prodavačce ruce.
Jedu zpátky do KTM pro Dana a vyrážíme spolu pro protokol na policii. Tam už je naštěstí překladatelka, která se aktivně snaží z policistů protokol vymlátit. Úspěšně.
Večer volají Danovi z KTM, že objevili další problém na brzdách a nedoporučují mu pokračovat. Krásná informace na dobrou noc.

5.9.2018

Na KTM je ohnutý držák třmenu pravé přední brzdy, pravděpodobně následek nehody, kterou měl Dan těsně před odjezdem. Po konzultaci s mechanikem v ČR se domlouváme, že brzdu prostě odpojíme a Dan pojede jenom s jednou přední brzdou dál.
Vracíme se na hotel, balíme si věci a čekáme na Dmitrije, který nám je přiveze do Freerideru, kde budeme dnes spát. Mezitím je KTM hotová, takže beru Dana a jedeme pro motorku. Ve Freerideru v hospodě uspořádáme válečnou poradu, co dál.

Hledáme možnosti, jak pokračovat. Anténa na Suzuki prostě rychle k dostání není, a když najdeme starší v Litvě, vzápětí zjistíme, že je na stejném místě taky prasklá, no prostě všechno špatně. Přemlouváme Martina, aby si půjčil motorku a jel s námi aspoň do Kyrgyzstánu, nebo si půjčil motorku v Almaty a pojezdil aspoň okolí. Nebo aby nechal motorku tady a příští rok cestu dokončil. Prostě jsme hledali jakoukoliv možnost, jak z této situace vytěžil maximum, nicméně nakonec se Martin rozhoduje, že poletí domů a motorku si nechá dovézt kamionem z Biškeku. Martinovo rozhodnutí bylo ovlivněno hlavně tím, že by cestu neměl šanci dokončit. I kdyby si nějakou motorku půjčil, stejně by musel potom letět domů. Hodně těžko se to vysvětluje. Aby člověk pochopil všechny souvislosti, musel by tím být s námi a prožít s námi poslední 4 dny.
Domlouváme se s Dmitrijem na odvozu Suzuki do Biškeku na další den. Já s Danem pojedeme na motorkách napřed a domluvíme přepravu do ČR.
Večer se potkáváme s cestovateli z ČR mototykraso.cz, strávíme spolu krásný večer plný povídání, piva a smíchu.

Kyrgyzstán

6.9.2018

Ráno bychom vyrazili do Biškeku celkem brzo, nebýt mé blbosti a KTM. Moje blbost byla, když jsem šel k motorkám jinou cestou (přes dílnu), než jsem měl z hostelu jít, a tento politování hodný omyl, který se mi stává maximálně jednou za 10 let, jsem potom asi hodinu vysvětloval ochrance, která přijela řešit houkající alarm.
No a pod KTM byla krásná kaluž oleje, takže šup šup, zpátky do servisu.
Kolem poledne konečně zase vyrážíme. Hranice proběhnou totálně v klidu, frontu předjedeme a jestli celý proces zabral 20 minut, tak to bylo hodně.
V Biškeku se stavujeme v DHL, kam si Dan nechal poslat nové destičky, a potom míříme na hotel, odkud pojede Suzuki domů. Dmitrij s Martinem už tam je a Martin připravuje motorku.

Na dvoře stojí Samborova stará Afrika a prý by byla možnost si ji půjčit. Zase zaplanula naděje, tak zkoušíme hned Samborovi volat. Bohužel neúspěšně a další tři dny také, až do Martinového odletu domů.

Martin jede s Dmitrijem zpátky do Almaty a my jdeme na pivo. Když mi pípne sms od Martina se zprávou, že 20 km za hranicemi jim kleklo auto a jsou nepojízdní, už se mi ani nechce věřit svým očím…

7.9.2018

…Během této cesty jsem viděl rekordní počet policejních hlídek s radary ve svém životě. Bohužel jedna z nich byla úspěšná, a tak jsem už zase cpal bankovky do pasu….

Dopoledne si nechám namontovat na přední vidle rukávy jako ochranu před prachem a kamínky, protože prý na to nové Afriky trpí a po Pamíru se vrací skoro všechny s vytečenými vidlemi. Nechci to podcenit a za pár USD si na vidle nechám nasadit krásné neoprenové šprcky. Řešíme formality ohledně Martinovy motorky, dokončujeme její přípravu na transport a po obědě vyrážíme směr Issik Kul. Během této cesty jsem viděl rekordní počet policejních hlídek s radary ve svém životě. Bohužel jedna z nich byla úspěšná, a tak jsem už zase cpal bankovky do pasu….

Po cestě se stavujeme na World Nomad Games. Světové nomádské hry jsou mezinárodní sportovní soutěž složená z etnických sportů praktikovaných ve Střední Asii. Největším hitem her je sport nazývaný kok-boru. Je to jakási značně drsná verze póla, v níž se dva týmy jezdců na koních přetahují o bezhlavou mrtvolu kozy. Podíváme se, jak Kazachstán rozdrtí Rusko 7:0 a jdeme si najít nocleh. Zakotvíme v kempu s chatkami v evropském stylu, protože při ceně 200,- Kč za noc včetně snídaně a večeře se nám stan ani moc roztahovat nechce…

8.9.2018

Seven Bulls Rock, krásné červené skály v kontrastu s modrou oblohou a zelenými lesy stojí za vidění, nehledě na možnost vyjet s motorkou na protější kopec a tam si zablbnout na široké pastvině. Konečně se kocháme přírodními scenériemi a užíváme si výlet. Tyto skály jsou jen pár kilometrů od jezera a rozhodně stojí za shlédnutí.

Vracíme se k jezeru a po pár km odbočujeme na Barskoon valley. Je to krásná šotolinová cesta do hor, která vede až k Bedel passu ve výšce 4284m. My jedeme jen kousek za horské jezero ve výšce 3800 m, a protože nejsme aklimatizovaní, nechceme tu spát, ale jedeme zase stejnou cestou dolů. Je to první off, který jsme si opravdu užili včetně krásných výhledů, kraviček, koní, samoty a všeho, co k tomu patří.

Po cestě zpátky vidíme na louce nějaké jurty, a protože Danův metabolismus škemrá o dávku živin, stavíme tam na jídlo. Jídlo není, turisti denní dávku sprostě sežrali, aniž by mysleli na zahraniční návštěvníky. Ale to by nebyl hladový Dan, aby si neporadil. Vedle se grilují kuřata na soukromou párty. Zatímco já jsem proměnil motorku v kolotoč a děcka se na ní mění rychlostí, která je pro mě nepochopitelná, Dan zatím operativně vyjedná večeři od sousedů. Jak to udělal bez znalosti ruštiny, je mi záhadou, ale to kuře a všechno ostatní bylo fakt vynikající. Problém nastává, až když chci za večeři zaplatit, chci vědět kolik, ale odpověď je pořád ta samá – dej, kolik uznáš za vhodné. Pod pohrůžkou „násilí“ konečně dostanu sumu 200 SOM – dávám jim 500 SOM, protože za tu baštu a operativní pomoc si to fakt zasloužili.

9.9.2018

…zastavuju a ptám se jezdce na koni, jestli si ho můžu vyfotit. Přitakává a na oplátku se ptá zase on nás: neviděli jste tam na kopci nějaké krávy? Ztratili se mi a já je hledám…

Ráno vylezu ze stanu a ze srandy zapnu klíček na motorce, abych viděl, jaká je teplota. Po shlédnutí čísla, promnutí očí a opakovaném pohledu jsem se ujistil, že se mi to vážně nezdá. Je krásných 6 stupňů. Už se nikdy dívat nebudu – co oči nevidí, to srdce nebolí. Samozřejmě že to není zas tak hrozné, ale moje staré kosti už přece jen mají něco za sebou a hranice pohodlnosti stoupá každým rokem na novou úroveň…

Vyjíždíme k jezeru Song Kul. Toto jezero leží ve výšce 3000m a vede k němu nádherná šotolina s krásným výjezdem po horách. Po cestě potkáváme různá zvířata – koně, krávy, ovce, turisty v minibusech, apod. Užíváme si výjezd k jezeru, ale neustále ho přerušujeme na focení, protože výhledy za zaznamenání opravdu stojí.
U jezera zastavujeme u jednoho z mnoha jurtových hotelů. Je cca 1km od břehu jezera. Ptám se, jestli se dá dojet až k vodě. Prý ne, protože je tam bláto. No ale věřte domorodci, který tam žije celý život, že? Dan je opět těsně před smrtí hlady, takže jde na jídlo a já beru za heft směrem k jezeru. Zpočátku je to pohoda, ale jak se blížím k jezeru, mám pocit, že motorka jede nějak ztěžka. Mrknu pod kola, a ty jsou cca 10cm v blátě. Tak nekecal. Otáčím se a jedu zpátky, tady zapadnout fakt nechci. Cesta probíhá v pohodě, a najednou jsem na zemi, ani nevím pořádně jak. Najel jsem na vysoký tvrdý trs trávy, svezlo se mi přední kolo a v nulové rychlosti jemně pokládám motorku do blátíčka. No nic, jednou na to dojít muselo, natrénovaným úchopem zvedám motorku a…. Do řiti, motorka padá na druhou stranu. Po psychickém ulevení v podobě pár nepublikovatelných slov motorku znovu zvedám. Druhý pokus byl úspěšnější a jedu za Danem.
Ten se mezitím druží s dvěma Němkami, které šlapou na kolech z Německa do Číny. Na cestě jsou od dubna a před sebou mají ještě sakra dlouhou cestu…

Prach. To bylo nejskloňovanější slušné slovo zbývajícího dne. Jedeme přes další průsmyk směrem na západ, slunce je nízko nad obzorem a v kombinaci s neuvěřitelným množstvím prachu je to kombinace, která ke slušnosti moc nevede. Jedeme po šotolinách celkem rychle, takže občas dojedeme nějaký náklaďák a předjíždění je fakt o hubu. Štěstí nám ale přálo a nikdy v protisměru nic nejelo. Po dnešních 250km offu s prašnou 100km vložkou na závěr se fakt těšíme na sprchu, a tak se ubytujeme v B&B v Kazarmanu. Tam se večer sejde směsice lidí od Filipín až po Mexiko. Téhle kombinaci neodolá můj půlčík ořechovky, a tak je to celkem vydařený večer…

10.9.2018

…zjišťujeme, že nám pořád 30 SOM chybí. Naše počítání vidí hezká mladá číšnice, která se nad námi slituje a zbytek zatáhne ze svého. Nechce ani USD, které jí nabízíme jako kompenzaci, asi fakt vypadáme bídně…

Ráno zjišťuju že mám prázdné přední kolo, což vysvětluje tanečky motorky včera na vrstvě drobného kamení, při jednom z nichž jsem si skoro rozbil hubu a ještě málem smetl i Dana. Jdu hledat pneuservis hlavně kvůli kompresoru. Blahořečím investici, kterou jsem udělal před cestou, když jsem si koupil bezdušové kola. Srdce mi krvácí ještě dnes, když si vzpomenu na cenu, ale představa, jak zesílené Mitasky odtrhávám od patky, mi zlepšuje náladu. U pneuservisu dám knot, nafoukneme kolo a vyrážíme směr Oš.

Jedeme přes další průsmyk krásným off roadem, Dan je bývalý motokrosař, takže si občas trochu odskočí, aby si jízdu užil jak se patří, a potom na sebe zase počkáme. Při jedné takové zastávce vidím jeho nasraný výraz u motorky. Ani se nedivím, když mi řekne, že se mu do kufru vylil oktan booster. To samé se mi stalo kdysi v Rusku a věci mi smrděly ještě půl roku po návratu…
Po asi 150km off roadu přijíždíme do Jallalabadu a na benzince si Dan všimne, že mu skoro upadl levý kufr. Ze čtyř zámků drží jen na dvou. Dáváme to do kupy a pojišťujeme gumou pod zámek, aby se vymezila vůle při otřesech.
Smažíme se v 34 stupních pod vrstvou prachu na sobě až do Oše. Po příjezdu a sprše toužíme po jediném – točeném vychlazeném pivu. Necháme si poradit hospodu a vyrazíme. Objednáme si pivo, ale číšnice nám přinese jen jedno, že prý vytočila poslední. No, podle toho to pivo i chutnalo. Tak zase lahváče, no…
Po jídle chceme zaplatit – a ouha, já si zapomněl peněženku v hotelu a Dan má málo peněz. Tak si udělám výlet zpátky na hotel. Po návratu spočítáme hotovost a zjišťujeme, že nám pořád 30 SOM chybí. Naše počítání vidí hezká mladá číšnice, která se nad námi slituje a zbytek zatáhne ze svého. Nechce ani USD, které jí nabízíme jako kompenzaci, asi fakt vypadáme bídně.

11.9.2018

Dnes se jedeme podívat na základní tábor Pik Lenina. Taková krásná hora a musí se jmenovat po takovém… No nic, historii nezměníme. K Pik Lenina vede asi 40km nádherného off roadu. Občas šotolina, občas hlína, občas kameny, sem tam malý brod, prostě od všeho trochu. Rozhodně bych sem ale nechtěl jet po dešti.

Během jízdy k base campu Danovi při zastávkách na focení zase teče benzín z přepadu, tak se rozhodne, že se na to podívá. Po otevření víčka nádrže dostává sprchu z benzínového gejzíru, který vytryskl z nádrže. Až později jsme zjistili, že měl cvaknutou hadičku odvzdušnění nádrže, takže v jedné nádrži mu vznikal velký podtlak a vinou toho se benzín cpal ven, kudy to šlo. Jediné, co mě v tu chvilku napadlo, bylo dělat si z Dana a KTM srandu, protože jsem tyhle rozmary fakt už nějak nechápal. Ale jak říká Dan, tahle motorka chce prostě individuální přístup…

U památeční desky se jmény lidí, kteří na téhle hoře zůstali, hledá Dan místo, kde by mohl motorku postavit na boční stojan, trochu si couvne, jak na potvoru tam jsem ale zrovna já, tak mám zase Afriku na zemi. Ale pěkně do měkké travičky jako na polštářek, takže pohoda.

Tádžikistán

12.9.2018

…támhle na mostu sedí chlápek, už je nám podezřelý, vy umíte anglicky, řekněte mu, že jestli rychle neodejde, tak ho zatkneme…

Ráno vyrážíme směr Tádžikistán. První kontrola v příhraničním pásmu využívá mé ruštiny a říká nám: Hele, támhle na mostu sedí nějaký Australan, je tam celkem dlouho a už máme podezření. Řekněte mu, ať odejde, nebo ho zatkneme. Poctivě australského stopaře varujeme, ale ten to má na háku a na mostu sedí dál.

Na kyrgyzských hranicích nás oberou o 15 USD jako ekologický poplatek, na tádžických od dalších 34 USD jako poplatek za všechno možné, co jde vymyslet. Jen chodíme z peněženkou a platíme. No, ale jsme tam. Tádžikistán, měsíční krajina, kvůli které jsem tady.

Jedeme po Pamír highway, občas slušná asfaltka, občas šotolina s roletou jako prase. Chvílemi mám pocit, že jedu na prázdných kolech. Dan je kus přede mnou, protože já pořád zastavuju a fotím, když najednou slyším v interkomu: Dávej bacha, až mě budeš dojíždět, upadl mi z motorky kufr! Je to tak, kufr ho bez dovolení opustil, ani se nerozloučil. Zanechal nesmazatelnou stopu v pamírském asfaltu. Moje sekera v Danových rukou jede jedna báseň a srovnává úchyty do aspoň přibližně
správného tvaru, aby šel kufr zase nasadit. Při tom se stane zajímavá věc. Sice je jen 8 stupňů, ale stejně stačí stát na jednom místě pár desítek vteřin, a asfalt se pod nohama rozpouští. Smůla je v tom, že Dan při rovnání kufru klečel, takže si jako suvenýr veze trochu asfaltu na kalhotách domů.
Přejíždíme Ak Baital pass, nejvyšší bod naší cesty. Do 4000m byla moje Afrika v pohodě, ale v tomhle průsmyku už se jí výška moc nelíbila. Do kopce žrala přes 20l, na vrcholu nedržela volnoběh, výfuk byl černý od sazí a smrděla tak, že Dan odmítl jet za mnou… KTM se držela mnohem lépe, ač ještě s karburátorem, Dan nepozoroval žádné problémy spojené s nadmořskou výškou. Děláme povinné fotky u cedule Ak Baital pass a další desítky fotek po cestě až do Murghabe.

Ubytujeme se v jediném volném home stay, protože zítra sem přijede prezident na návštěvu a všude je plno. Děcka nacvičují vítání prezidenta a finišují poslední přípravy.

13.9.2018

V home stay kromě paní domací a jejích dětí bydlí ještě její tchán. Naprosto bez zábran nám dává najevo, že nejsme žádoucí hosté. Nevíme proč. Náš vzájemný dialog s ním nakonec začal a skončil na jediné větě. Zeptal se nás: „Kdy odjedete pryč?“

Ráno se vzbudíme a nevěříme svým očím. Venku sněží. Já mám opět prázdné přední kolo, tak chci v pneuservisu kolo sundat a vyměnit knot za záplatu. Jenže přilétá prezident a celé město stojí, teda vlastně mává. Šaškárna, jako je politika všude.
Odpoledne se konečně město rozhýbe a my jedeme opravit pneu. Bohužel vyzouvačka je pokažená, takže kolo jde domů monterpákama a mně trhá srdce každá odřenina na novém kole. No, ale kolo je opravené, tak snad už bude pokoj.

Naplánovaný výlet k čínským hranicím rušíme, nikam už bychom dnes nedojeli, tak zůstáváme ještě jednu noc, odpoledne strávíme přípravou motorek na zítra a konverzací s francouzským párem, který jede na kolech do Číny a dál do Myanmaru. Budu radši, když budeme mít časovou rezervu, protože bych moc rád zkusil Bartang, a taky chci projet Vachánské údolí. Takže zítra směr Khorog.

14.9.2018

Jestli chcete vědět, jak moc bolí rozmrzající prsty, zeptejte se Dana. Určitě na to nikdy nezapomene…

Ráno je přední kolo zase poloprázdné, asi mě z toho trefí šlak. Dofoukneme ho v pneuservisu a rozhoduju se, že to budu řešit až v Khorogu. Jedeme dál po Pamir highway na západ. Maximální výška, co jsem si všiml, byla 4280m a teplota 4-8 stupňů. V Alichoru to vzdáváme a jdeme na čaj. Dan má rozbité vyhřívání heftů, tak chudák celkem trpí. Po rozmražení prstů jedeme dál. Cesta je to krásná, po náhorní planině 4000m a výše, klobouk dolů před řidiči kamionů, kteří tohle jezdí. Na motorce, pokud je hezké počasí, je to krásná vyhlídková trasa s nenáročným povrchem, který zvládne úplně každý.

Jak cesta klesá k Khorogu, tak se otepluje, a občas jedeme i zelenými oázami, které jsou pastvou pro oči po dlouhém půstu, kdy zelenou neviděly.

V Khorogu nemůžeme najít Pamír Lodge, asi jako většina lidí, ale nakonec jsme přece jen uspěli. Já jedu opět do pneuservisu a hned se ptám, jestli jim funguje vyzouvačka. Když řeknou, že ano, zajásám a jdu sundat přední kolo. Jenže vyzouvačka je max na 18 palců a já mám 21! Vítejte v Tádžikistánu. Tak znova monterpáky a hrubá síla. Pozitivní je, že v pneu je další díra, a tak se v duchu omlouvám za všechny nadávky na minulou opravu pneu a jejího autora. Kolo je v cajku a já jedu za Danem, který mezitím podnikl výpravu po hospodách, aby nezkolaboval hlady.

15.9.2018

…ty vole, mně nestartuje motorka….

Dnes máme v plánu projet Vachánské údolí, někde jednu noc přespat a vrátit se obloukem po Pamír highway zpátky do Khorogu. Bereme s sebou jen nejnutnější věci a já můžu jet nalehko bez kufrů. To bude super výlet!

Ráno mám na pneu o 0,3 méně než večer. Z důvodu mravního ohrožení mládeže nemůžu napsat, co jsem vyslovil, ale určitě si to umíte domyslet. No nic, 0,3 nebudu řešit. Chci dofouknout kolo na 3 atm a doufám, že dva dny to snad vydrží. Musíme do pneuservisu, protože kompresor měl na seznamu Martin a když jsme balili věci, tak na něj prostě nezbylo místo. Čekáme na otevření pneuservisu. Čekáme a čekáme, protože prezident (kterého už regulérně nenávidíme) je zase na návštěvě tohoto města a silnice jsou uzavřené, tudíž se nemůže dostat servisman do práce. Najdeme jiný kompresor, dofoukneme kolo a konečně jedeme na dvoudenní výlet nalehko do Vachánského údolí. A když bude otevřeno, tak i na volný market do Afghánistánu. Šance, že bude otevřeno je ale malá, protože jedna Italka, která tam chtěla taky, zjistila, že market je asi zavřený – hádejte proč? Prezident…
No nic, uvidíme. Ještě natankovat, a konečně jedeme.Já se rozjedu a najednou v interkomu slyším: ty vole, mně nestartuje motorka. Vracím se a hledáme, co se děje. Startér se ani nepohne. Do teď startovala motorka na 100% a najednou nic, úplná nula. Startér, relátko, nebo něco jiného? Domluvíme se, že motorku roztlačíme a prostě ji nebudeme chcípat. Jedeme.
Aby toho nebylo málo, zjišťuju asi po 30km na check pointu, že jsem si nechal na hotelu vízum, které je nutné pro průjezd check pointem. Jak jedu nalehko bez kufrů, tak jsem vízum prostě zazdil na pokoji. S připojením na internet jako z doby vytáčeného spojení se mi podaří načíst pdf s vízem asi za 15 minut a můžeme hrdě pokračovat dál.

Vachánský koridor je úžasný kus země, kde teče řeka určující hranici Tádžikistánu a Afghánistánu. Přes řeku vidíte afghánské vesničky a zelené oázy ve skalnaté krajině. Bohužel bezpečnostní situace je aktuálně špatná, takže plán na výlet do Afghánistánu padl. Krajina je zajímavá, po cestě pozorujeme život na druhé straně řeky a všechno okolo. Nebýt několikerého roztláčení KTM, nebylo by téhle cestě co vytknout.
V Ishkashimu zjistíme že market je samozřejmě zavřený. Další místo, kam jsem moc chtěl a nebude… Jedeme dál, ale po pár km mi Dan povídá do interkomu: hele, já jsem nervózní z toho startování, nevím čím to je a cestu si neužívám…. Chápu ho a domlouváme se, že to otočíme do Khorogu a tam ten problém vyřešíme. Další cíl je sice odepsaný, ale riskovat nějaký větší průšvih prostě nemá smysl, takže jedeme zpátky.

Těsně před Khorogem KTM najednou začne startovat zase na 100%, jako by se nic nestalo. WTF? To si snad dělá prdel.???To snad nemyslí vážně! No nic, koupím vychlazené pivo na uklidnění a jdeme se na to mrknout. Prohlédneme všechno, k čemu je přístup, a jediné, co najdeme, je povolený kabel na baterce, což by mohl být ten problém. Snad.
Moje přední kolo uniká přes první díru, takže odvolávám, co jsem odvolal, a zase v duchu nadávám prvnímu opraváři. Nacpu tam znovu knot, seženu kompresor, nafouknu a jdeme spát. Byl to dlouhý den.

16.9.2018

…řvu na něj do helmy: STOJAN VOLEEEE!!!, jako by mě snad mohl slyšet….. Dá za jedna a motor zase chcípne. Tak jdu znovu tlačit, aspoň, že je to mírně z kopce. Začínám mít vyhraněný vztah ke značce KTM…

Ráno má kolo o 1atm méně. Už mi došly všechny nadávky, co jsem znal, tak jen rezignovaně dofukuju kolo a při tom zjišťuju, že mám trochu ohnutý ráfek a tudy utíká vzduch. Odkládám řešení do Dušanbe, snad tam někde půjde kolo civilizovaně přezout bez ruční monterpákové metody.

Vyrážíme dál po Pamír highway směr západ. Všechno klape, jak má. Rozjebaná cesta – nechápu, jak může prezident mít odvahu jet sem (on teda letěl), místní obyvatelé by mu měli nakopat zadek a nechat místo výletu postavit kus normální silnice. Pro nás je to ale samozřejmě romantika… Krásné scenérie hraničních přechodů do Afghánistánu. Občas nějaký život na druhé straně řeky. Řeka samotná. No prostě jako narýsované pro výlet na motorce. Až po první check point. Rutinní kontrola, nastartuju, vyrazím a asi po kilometru zjistím že Dan za mnou není. Zastavím a čekám, asi si něco fotí. Čekám už dlouho a nic, tak se otočím a vracím se. Zapínám interkom a slyším praskání, takže je někde blízko. Dojedu až k check pointu, ale Dan nikde. Ty vole, kde je??? Znova se otáčím, jedu asi kilometr a nikde nikdo, tak zase zpátky – a když přijíždím k check pointu, vidím, jak vojáci roztláčí KTM z kopce na šotolině k řece. Ano, KTM opět přestala startovat.
Zkoušíme rozebrat, co jde, ale na tohle jsou naše elektrikářské schopnosti krátké. Tak KTM s pomocí kluků, co se seběhli, roztlačíme a jedeme dál.
Cesta je hrozná, vůbec nechápu, jak tady můžou ty kamiony jezdit. Podvozky motorek dostávají co proto a už rozumím těm rozflákaným motorkám, které jsme viděli v Bishkeku před hotelem, připravené k transportu kamionem do Evropy.

Dan mění baterku v kameře, chce se rozjet, zapomene ale na stojan – řvu na něj do helmy: STOJAN VOLEEEE!!!, jako by mě snad mohl slyšet….. Dá za jedna a motor zase chcípne. Tak jdu znovu tlačit, aspoň, že je to mírně z kopce. Začínám mít vyhraněný vztah ke značce KTM.

Odpoledne z ničeho nic přijíždíme do krásného města, které sem snad ani nepatří. Asfaltové silnice, krásné domy, pořádek, žádná stáda krav, moderní hřiště pro děcka, západní hotel se západními cenami, no prostě sci-fi. Bereme východní hotel s východními cenami, ačkoliv je celkem brzo a mohli bychom jet dál. Já jsem ale podcenil vodu, jsem vyčerpaný a dehydrovaný, necítím se vůbec dobře, takže velím stop a jdeme relaxovat. Těsně před hotelem KTM chcípne, protože je přehřátá. Rakouští inženýři věnovali této motorce pouze jeden ventilátor a ve městě se prostě přehřívá. Nevadí, ráno ji roztáhneme na kurtně a dojedeme do Dušanbe, kde se jí mrkneme na zoubek.
Voda a dvě vychlazená piva mě postaví na nohy a můžeme čile komunikovat s ostatními hosty. Přitom sledujeme v TV reportáž o prezidentově návštěvě v Murghabe. My se ho snad nezbavíme.

17.9.2018

Během cesty nám mávají desítky dětí, některé z nich ale mávají kameny, Jeden z nich dokonce lukem a šípem. V Danovém případě byl úspěšný, konkurzem na indiána prošel na 100%.

Ráno obligátní rituál – sehnat kompresor, dofouknout kolo, roztáhnout KTM, a můžeme jet. Kompresor dopadl ok, ale ať taháme KTM, jak taháme, jen asi 2x škytnula a nic víc. Do pr… Najdeme servis a jdeme pro odbornou radu. Než přijede elektrikář, tak rozebereme motorku. Elektrikář přijede, chopí se iniciativy a jeho verdikt je jasný. Baterka má jen 8V a nedobíjí se. Pátráme po příčině. Po vymontování alternátoru je jasno. Minimálně 4 cívky jsou spálené. Tady je to neřešitelný problém, takže se musíme nějak dostat do Dušanbe a tam si s tím nějak poradíme. Sháníme odvoz motorky do 300km vzdáleného Dušanbe, kde mezitím domlouváme servis, kam můžeme motorku přivézt. Postupně přijedou tři auta, jejichž řidiči jsou ochotní nám motorku převézt. Vtipné je, že první je Opel Zafira, u kterého fakt nechápeme, jak do něj tu motorku chtějí nacpat. Potom přijede nějaký neidentifikovatelný kombík a ten chce dát motorku na střechu. Nakonec přijíždí VAN, do kterého se aspoň teoreticky dá motorka nacpat, což se ale nelíbí prvnímu řidiči Oplu a rozbíhá se tvrdý boj o zákazníka. Nakonec ale opravdu vítězí VAN, po demontáži předního kola z motorky a sedaček z auta se tam KTM úspěšně podaří nacpat.

Já vyrážím na motorce směr Dušanbe a Dan s KTM asi 3 hodiny po mně autem. Přemýšlím nad řešením celé situace a mezi několika scénáři si vzpomenu na nějaký cestopis, v němž jeli dva kluci na Jawách do Anglie. Jedna jim nedobíjela, tak vždycky jen přehodili baterky z motorky do motorky a jeli dál. To mě inspirovalo k nouzovému řešení, které by mohlo fungovat.

Po cestě zastavuju podívat se na Nurek dam, přehradu s výpustí ve skalách, ze které tryská mohutný proud vody. Na internetu jsem viděl úchvatné fotky s nespoutaným proudem vody valícím se ze skály. Když ovšem přijedu k výpusti já, teče z ní čůrek, protože jim to špatně těsní. Už mě to ani nepřekvapuje. Když si večer potom postesknu Robovi nad dalším zklamáním, napíše mi krásnou větu. Musíš to brát tak, že zase tenhle pohled jen tak někdo neviděl .

Po příjezdu zařizuju společně s Danem přes telefon vše nezbytné pro dovoz KTM. Zavolám do servisu, oznámím, kdy cca přijede motorka, zajistím ubytování kousek od servisu a koupím vychlazené pivo.
Dan přijede kolem 9 hodiny večer, v autě je další člověk jako pasažér. Evidentně se řidič snažil využít maximální ekonomické možnosti pro co nejvyšší zisk. Bohužel ale z KTM vytekl v nepřirozené poloze do auta asi litr oleje, takže všichni měli zpestřenou cestu inhalováním „parfému No 10W40“. Domluvený člověk ze servisu nebere telefon, ale hlídač nám otevře a motorka spočine v areálu servisu.

18.9.2018

V servisu řešíme možnosti opravy. Nový alternátor je nereálné koupit, převinutí jedině v Moskvě – min. 5 dnů, poslat alternátor z ČR nejde, protože DHL v Tádžikistánu nefunguje. Zkoušeli jsme vymyslet cokoliv, ale vždycky jsme narazili na nějakou překážku. Jediné řešení, při kterém neztratíme moc času, je nakonec tohle: koupíme autobaterii, měřák a nabíječku. Každý večer zkontrolujeme napětí na autobaterii a pokud to bude třeba, tak ji přes noc nabijeme. Netušíme, jak dlouho motorka zvládne jet na autobaterii, ale doufáme, že to bude aspoň od rána do večera.
Jedeme na trh, kde se dá všechno koupit. Kupujeme všechno, co je třeba, a jdeme kompletovat motorku. Baterii dáme do top case, jediné místo, kam se vejde. Natáhneme dráty, složíme motorku, dobijeme její baterii a odpoledne je KTM zase připravená k jízdě.
Já odpoledne přeorganizuju kufry, vyhodím věci, které můžu potencionálně postrádat, abych nacpal do kufrů kompresor, co jsem si koupil, a nabíječku, kterou musím vzít Danovi, protože po naložení nového, 17kg těžkého suvenýru, taky toho místa moc nemá…

Uzbekistán

19.9.2018

„Když na benzínce uvidíte nápis METAN, tak tam ani nejezděte, tam to bouchá. Když uvidíte LPG, tak tam klidně jeďte, tam to bouchá trochu míň.“

Ráno Dan vytlačí motorku ze dvora hotelu, je to celkem z kopce, neudrží ji a motorka je na zemi, což má za následek vytečení trochy kyseliny z baterky, ale naštěstí ji má obalenou v tričku, které právě začalo odpočítávat své poslední dny.
Jedeme směrem k Uzbeckým hranicím krásnou horskou silnicí s kvalitním asfaltem a hezkými výhledy. Projíždíme tunel Anzob, kdysi nazývaný tunelem smrti. Dnes je ale opravený a jediná památka na tento název je hustý smog v celém nevětraném tunelu.

Vstup do Uzbekistánu byl asi nejjednodušší hranicí na této cestě. Ani jsme se nestihli zorientovat, a už jsme byli za hranicí. Dokonce jsme ani kufry nemuseli otevírat.
V Samarkandu se stavujeme v pivovaru Pulsar a máme štěstí, český ředitel je přítomen. Věnuje nám pár desítek minut na rychlý rozhovor o všem možném. My ale chceme dojet až do Buchary, protože čas návratu se nám neúprosně blíží.

Celkem spěcháme, protože musíme dojet za světla, abychom šetřili Danovu baterku. To se nám celkem nevyplatí na jedné sedmdesátce, kde nám naměří 122km/hod – a už jsme zase o nějaký ten dolar lehčí. Samozřejmě oficiálně se nic neřeší, sami policajti nám vysvětlují, jak je pro nás komplikované zaplatit v bance, jak je to zdlouhavé a museli bychom zítra zase do banky v jejich regionu a podobné kraviny, jen aby navedli ovečky správným směrem a dolárky přistály tam, kde mají…

Uzbekistán se mi líbí, všude na jihu jsou kolem silnic obdělaná pole a všude je zeleno. Což ovšem neplatí pro střed Uzbekistánu, kde je jenom poušť. Ale to ještě nevím, takže dojmy mám zatím jen a jen pozitivní.

20.9.2018

Ráno jdeme vyměnit peníze a rázem jsou z nás milionáři. Statisíce jen lítají při kupování suvenýrů. Vyrážíme směr Chiva, normální tranzitní den, kdy celodenním zážitkem byl jen silný protivítr, poušť a nedostatek benzínu. Nic, co by stálo za rozepisování…

21.9.2018

Ráno je dead line na mé vízum do Turkmenistánu, na které pořád čekám. První žádost se někam ztratila a druhá je pořád nevyřízená. Přes urgence a neustálé otravování ambasády se vízum prostě nestihlo vyřídit a dnešní den je poslední, kdy bych mohl vjet do Turkmenistánu a stihl se vrátit domů. Skvělé, další cíl si můžu odškrtnout a zařadit do kategorie – neviděl jsem. Přitom Darvaza byl můj top cíl této cesty společně s Bartangem, který jsme odpískali kvůli technickému stavu motorek. Ach jo.

Aralské jezero (dříve moře), hrozná ukázka, co dokáže sovětský vědec v praxi. Aby to člověk byl schopen na plno pochopit, musí to vidět na vlastní oči. Stačilo pouhých 50 let na zničení něčeho, co fungovalo tisíciletí. Vraky lodí na dně bývalého moře jsou posledním mementem téhle katastrofy. Domlouváme si auto, kterým pojedeme na druhý den až k vodě, která je aktuálně vzdálená 150km od bývalého břehu. 150km! Hrozné.
Večer se za námi zastavuje průvodce a má potencionálně špatné zprávy – vypadá to, že bude pršet. No a pokud bude, tak se k vodě nedá jet. Rozhodnutí necháváme na ráno, protože to je moudřejší večera, a jdeme spát.

22.9.2018

Ráno je sice moudřejší, ale zprávy pro nás jsou pěkně na pytel. Pršelo hodně a řidič to nechce riskovat. Naposledy tady pršelo na konci května a potom až teď. Někdo tam nahoře nás prostě nemá rád. Jsme zklamaní a otrávení, balíme se a jedeme směr Kazachstán.
Čeká nás 400km bez benzínek, tak si bereme 5l benzínu do kanystru od vody navíc. Cca po 100km zastavíme abychom „dotankovali“ a sotva to provedeme, zastaví u nás auto. Řidič se ptá za kolik km je benzinka. Když se doví že asi 100km, skoro omdlí. Evidentně není připravený a začne od nás prosit benzín. Marně mu vysvětlujeme, že sami máme benzín na hraně, nedá se odbýt a má pro nás milion návodů, jak si potom můžeme poradit a kde benzín sehnat. Nehodláme riskovat a úžasný 80ti oktanový poklad necháváme v nádržích.
Přechod hranic proběhl hladce, frontu jsme předjeli a celníci nebyli nijak zvlášť otravní. Na rozloučenou nám Uzbekistán připravil posledních 100km krásně rozbité cesty a to samé připravili Kazaši na uvítanou.

Kazachstán + Rusko

23.9.2018

…Až já jednou projedu ruské hranice bez problému, tak to budu slavit několik dnů…

Dnes máme v plánu překročit ruské hranice. Prvních 400km je nádherná asfaltka, která svádí ke svižné jízdě a přemýšlení o všem možném. Například mi přijde na mysl, že už několik dnů nemáme žádný nový problém a snad je tato kapitola už uzavřená. Z přemýšlení mě vytrhnou majáky policejního vozu. Ano, opět nás změřili policajti. No, v Kazachstánu jsme pokutu ještě neplatili, tak uvidíme, co a jak. Samozřejmě řešení bez protokolu je na prvním místě, a my jsme zase o pár USD podpořili zahraniční ekonomiku. Posledních 300km je pro změnu zase silně zážitkových a naše tlumiče opět pracují na plný výkon.

Kazašské hranice proběhly v klidu. Opustíme Kazachstán a jedeme asi 10km na ruskou celnici. Jdu na řadu jako první a jako vždycky mám na ruské hranici problém. Celnici se nelíbí moje afghánské a íránské vízum, tak hned mažu na výslech. Na výslechu jsem asi 5x zopakoval pořád dokola to samé, až konečně i velitel pochopil, že nejsem žádná hrozba pro ruský stát, a propustil mě milostivě dál. …Až já jednou projedu ruské hranice bez problému, tak to budu slavit několik dnů. Vracím se zrovna, když má Dan všechny procesy za sebou a chybí poslední krok, prohlídka kufrů. Když vidím jeho výraz, je mi jasné, že je něco špatně. Taky že jo. Nemůže najít klíče.

Po opravě spínací skříňky na KTM nechal Dan klíček od zapalování na stálo v motorce, protože bylo riziko, že když se klíč vytáhne, tak už nepůjde dát zpátky. Všechny ostatní klíče má na klíčence, kterou si věší na krk. Jenže na kazašské hranici, když ukazoval kufry, na klíč zapomněl a nechal ho v zámku kufru. No a samozřejmě během 10km dlouhého přejezdu se klíče odporoučely na vlastní dobrodružnou cestu. Z hraničního pásma nás už Rusové nechtějí pustit zpátky, tak prosíme řidiče náklaďáku, aby se díval po silnici, jestli je někde nenajde. Čekáme asi půl hodiny, ale bohužel nikdo s klíči nepřijede, tak zkrátka musíme vylomit zámky, celník kufry zkontroluje a my jsme vykopnuti za celní prostor, abychom tam už neotravovali.

24.9.2018

Astrachaň, nejsušší místo Evropy. Jak je možné, že když jsme tady my, tak prší? To je kvízová otázka, na kterou neznám odpověď. Přejíždíme do Volgogradu, po dobu téhle cesty se nestalo nic pozoruhodného.

25.9.2018

Ráno ve Volgogradu měním olej na Africe. Mám najeto 12.000km. Měl jsem v plánu ty 3.000km domů dojet na jeden olej, ale když už jsme tady a mechanici jsou ochotní, proč ne. Motorku vidí v autoservisu poprvé, ale zhostí se úkolu zodpovědně. Překvapení ze dvou výpustných šroubů na Africe je vzájemné, ale jinak nás nic nerozhodilo. Platím cca 1.000,-Kč za práci a olej.
Potom sedáme na moji motorku a jedeme se podívat po hlavních atrakcích Volgogradu. Muzeum Bitvy u Stalingradu je opravdu úžasné. Muselo to být hrozné mrazivé peklo. Mimochodem jsem se ptal jednoho místňáka na zimy ve Volgogradu. Říkal, že většinou jsou jako u nás, spíš takové ty sychravé, šedé. Že zrovna v roce 1942, kdy tu byli Němci, uhodily mrazy 30 stupňů pod nulou, bylo snad řízením osudu…

Jestli něco Rusáci opravdu umí, tak jsou to památníky a muzea, která se týkají války. Jsou na svou historii, a hlavně vítězství ve válce, velmi hrdí a je to poznat na každém městě. Všude stojí pečlivě udržované památníky, parky vítězství, muzea, atd. Z našeho pohledu je to historie samozřejmě velmi rozporuplná, ale my jsme turisti a s touto otázkou ať se vypořádávají jiní. Z muzea se jedeme podívat na Matku Rus. No a tahle socha, to je teda fakt monument. Nevyšší socha v Evropě a největší socha ženy na světě. Člověk si připadá opravdu nicotný, když stojí u podstavce a doslova se mu tají dech nad rozměry téhle sochy. Jo, a ženská, která byla předlohou, musela mít fakt hezké kozy, nebo měl autor sakra dobrou představivost.

26.9.2018

Mechanik z Voroněže: „Převinout alternátor v Dušanbe, to je jasné že to tam nejde, tam ještě jezdí na oslech! Tady to není problém…“

Dnes máme v plánu přejet do Charkova a získat tím jeden den, o který bychom přijeli dříve domů. Vyrážíme v 7.30, je celkem zima a jednou musíme na chvilku do nepromoků. Jinak cesta celkem odsýpá.

Najednou mě Dan předjede a zamíří k benzínce. Těch pár stovek metrů, co jede přede mnou, si říkám, že jeho motorka má nějaký divný zvuk. Po zastavení mi Dan povídá, slyšíš to? Já na to, nějaký divný zvuk, řve to. Bodejť by ne, Dan se skloní k motorce a náležitě komentuje objev. Chybí mu asi 20cm svodu od výfuku. Cca 10cm od válce tam je, potom je ulomená trubka a dál nic, takže má rázem 100% laďák. Fakt nechápeme, že se něco takového může stát. Dan slyšel ránu a motorka začala řvát, jenže si myslel, že se jen zvětšila díra, kterou tam už měl, tak zastavil pozdě a svod je v nenávratnu. No nic, tady s tím nic neuděláme, holt pojede bez tlumiče výfuku do Voroněže a tam se pokusíme s tím něco udělat. Sedneme na motorky, já nastartuju a Dan? Nic, baterka vydala poslední šťávu, která ale nestačila na start. Ještě že jsme připravení. Vytáhneme baterku z motorky, nabíječku, zapojíme do zásuvky a? Nic, nabíječka nejede. Nenapadá mě žádná slušná fráze, jak to okomentovat, prostě jsme v řiti. Takže si dáme na uklidnění teplou polévku, venku je furt zima jak v Rusku, složíme elektroinstalaci made in Dušanbe, zkusíme neúspěšně sehnat startovací kabely a opět je na řadě kurtna. Po nějakém tom přemlouvání KTM chytne a my jedeme do Voroněže hledat pomoc.

Když dorazíme do Voroněže, Dan si všimne servisu, který jsem já úspěšně přehlédl, otáčíme se a jedeme tam. Další zázrak, který spadl z nebe. Mechanici v autoservisu jsou motorkáři, takže nás neodpinknou, ale nechají své rozdělané práce a pustí se do KTM. Mechanik se zkušeně podívá na chybějící svod a suverénně prohlásí – zítra do oběda to bude hotové! Vrhneme se do odmašlení KTM, už jsme na to přeborníci, mezitím mechanik někam odejde a za chvíli se vrátí s dvěma rezavýma trubkama, které jako zázrakem mají stejný průměr jako ztracený svod. Nechám si kluky hrát a jdu zatím sehnat ubytování, což se podaří kousek od servisu. Od zhruba 15 hod, kdy jsme přijeli, až do 20.30 mechanici tvoří nový svod. Jednu trubku museli upravit do většího ohybu, všechno spasovali na sebe, bodli svářečkou a potom všechno vyvařili do jednoho kusu. Mezitím mě Sergej, jeden z mnoha lidí, co se v servisu ukázali během odpoledne, vezme autem do obchodu pro sprej na řetěz a samozřejmě za to nic nechce. Vypráví mi o tom, že má dvě ženy a čtyři děti, tak se musí otáčet. Otáčí se asi hodně, protože jedeme Toyotou Hillux, doma má Supertenerku, kterou bude měnit za GS. Stěžuje si, že letos chudák najel jenom 17.000km na motorce, protože nemá čas .

Jaká může být pravděpodobnost, že s takovýmto průšvihem zrovna narazíte na servis, kde jsou ochotni pomoct, mají materiál, chuť a invenci splácat na koleně nějaké řešení? Tohle se mi na celém výletu líbilo asi nejvíc. Vždycky když je průšvih, tak se stane zrovna na místě, kde je někdo, kdo zrovna může a chce pomoct. Nikdy v tom nezůstanete sami a dobří lidé jsou všude.

27.9.2018

…snažím se jí vysvětlit, že jsme zmrzlí a potřebujeme se jen trochu ohřát. Má to účinek, jako když chcete otevřít skálu a zrovna vám dojde sezam…

Ráno doděláme motorku a kolem 11 hod vyrážíme. Počasí je dnes opravdu pod psa. Fouká silný boční vítr, až nás to občas odvane na druhou stranu silnice. Dan opět trpí, protože nemá vyhřívání a musíme aspoň občas zastavit, aby si rozmrazil prsty.
Zastavujeme na jedné malé benzínce na ohřátí. Vřítíme se dovnitř jako velká voda, zahodíme helmy a rukavice a hledáme jakýkoliv zdroj tepla. Objevujeme automat na kafe, vylovím poslední drobné a dávám si horkou čokoládu. Dan drobné nemá, tak se snažíme získat drobné u prodavačky. Ta nás s ledovým výrazem odpinkne, že nerozměňuje. Po kratší diskuzi, kdy nějak nechápeme proč, nám vysvětlí, že automat bere i bankovky. Dan jde učinit další pokus a mezitím mi prodavačka s kyselým ksichtem oznamuje, že tam uvnitř nemůžeme jen tak pít kafe a že máme vypadnout. Vůbec to nechápu,a snažím se jí vysvětlit, že jsme zmrzlí a potřebujeme se jen trochu ohřát. Má to účinek, jako když chcete otevřít skálu a zrovna vám dojde sezam. Ruská prodavačka pevně sedící ve vyhřáté kukani nás nemilosrdně vykopne a kdyby měla zbraň, tak nás možná i odpráskne. Mezitím se Dan vrací od automatu s nepořízenou, dám mu zbytek čokolády, aby měl sladké vzpomínky, až mu budou odpadávat prsty mrazem, a vyrážíme dál. Ve větrném a sychravém počasí jedeme až na hranici. Rusové nás pouští bez problémů a jedeme na ukrajinskou část hranic. Jak bude probíhat celý proces, naznačuje už první voják, u kterého si máme vyzvednout talon. Částečně nepochopím jeho gestikulaci a taky ho přes špunty v uších vůbec neslyším a chci jet dál, načež on začne divoce gestikulovat, tak zastavím, on jde dozadu, já myslím, že jde za Danem, tak se rozjedu, on zase ječí, tak zastavím. Pořád neslyším, co chce, ukážu mu pas, on mávne rukou, já se rozjedu, a on zase ječí, a tak ještě několikrát. Potom se ptá Dana, jestli jsem normální, tím je celý proces u konce a my jedeme… Pasová kontrola je ok, celní taky a jdeme na prohlídku kufrů. Celník, který se tváří, jako by sežral všechnu moudrost světa, začne prohrabávat kufry a hledá. Co je v počítači, jaké máte dokumenty v tašce a čmuchá. Za chvilku najde to, co najít chtěl. Koupil jsem synovi krásný, ručně kovaný nůž z damascénské oceli. Problém jako prase. Tohle nemůžete provážet, to je chladná zbraň, to musíme zabavit, sepsat protokol, potom to půjde k soudu a tam se určí, jestli je to zbraň, nebo suvenýr. Bere mi nůž a velí, abych ho následoval i s počítačem do kanceláře. V kanceláři sedí jeho kolega, který paří na mobilu dětské hry a na půl ucha poslouchá, co se děje. Můj celník otevře počítač a začne čmuchat. Hledá videosoubory, vyhledávání v prohlížeči, ale zdatný moc teda není, protože vůbec netuší, jak obnovit soubory z koše. Samozřejmě nenajde nic podezřelého, tak zavelí, že chce vidět ještě telefon. To už se ucho utrhne a já se vzepřu. Ptám se, proč ho chce, a on na to, že jestli tam není nějaká protiukrajinská propaganda. To už je na mě moc a řvu na něj: „Já jsem turista a politika mě nezajímá!!!“
Obrátí svou pozornost na nůž a začne znovu svou písničku. Soud, protokol atd. Já ale jsem rozhodnutý, že žádný další úplatek už dávat nebudu. Hádáme se nějakou dobu a vůbec netuším proč, ale najednou mi nůž vrací, dává mi přednášku, ať už to nikdy nezkouším, a pouští mě z kanceláře ven. Dan měl větší štěstí, jednak nepozorovaně svůj nůž schoval, když viděl problémy u mě, ale hlavně jeho celník byl o několik stupňů menší debil, takže prohlídka proběhla v pohodě. Konečně opouštíme celnici, ale pár desítek metrů nás zastavuje policejní kontrola. Pasy, techničák, atd., a samozřejmě – pili jste alkohol? Jasně, že ne! Ale policajt je neodbytný a pořád doráží, tvůj kamarád taky nepil??? Tobě věřím, ale on má nějaké červené oči, fakt nepil? Ani včera? OMG….

28.9.2018

Z Charkova vyrážíme brzo ráno, máme před sebou přes 1000km tranzit na západ a měli bychom tam dojet před soumrakem, kvůli Danově baterce. Asi půl hodiny před setměním úspěšně dorazíme ke Lvovu a chceme si najít hotel. Netuším, co to bylo za termín, ale zkusili jsme snad sedm hotelů a všechny jsou plné. Dan zapíná aspoň obrysovky, protože už jedeme v úplné tmě a samozřejmě pořád dokola startujeme a chcípáme motorky při hledání ubytování.

29.9.2018

Ráno krásně prší, takže nepromoky a jedeme. KTM nastartuje z posledních sil, takže po cestě na benzínce ještě kupujeme startovací kabely pro případ nouze. Na ukrajinské hranici je několikakilometrová kolona, kterou se nám podaří předjet za cenu několika dopravních přestupků, které ale nikdo neřeší, takže relativně rychle přijedeme na hranici. Odbavení proběhne až na fronty v pohodě a jdeme stát frontu na polskou stranu.

Dá se s námi do řeči jeden Ukrajinec, na hranice přijel v 1.30 ráno, teď je 11 hod a on je teprve odbavený na ukrajinské straně…

Poláci berou svou práci strážců EU opravdu zodpovědně a prohledávají důkladně motorky, jestli nepašujeme cigarety a alkohol. Nenajdou samozřejmě nic a my jsme po několika týdnech opět v EU a cítíme, že jsme doma. Zbytek už byla nuda, zpestřovaná jen rozmrazovacími přestávkami a jedním startováním KTM přes kabely u Ostravy. S Danem se loučím u Brna. Já jedu na jih, on na západ.

Závěr

Zatím vždycky, když jsem se vrátil z nějaké cesty, jsem byl nadšený. Z této cesty mám rozporuplné pocity. Neviděl a neprojel jsem místa, která jsem chtěl vidět a projet. Vinou času, který jsme ztratili při řešení problémů, to byla celkem honička, kdy jsme pořád jen vynechávali cíle a doháněli časovou ztrátu. Zase ale na druhou stránku, vrátili jsme se živí, zdraví a dokonce jsme i KTM dotáhli zdárně domů. Martin taky dorazil v pořádku, na motorku v tuto chvíli (16.10.2018) sice ještě čeká, ale i ta bude brzo ve své garáži. Všechno je jen o úhlu pohledu. Buď se člověk na takovou cestu může dívat jako na zklamání a poctivě všude vyprávět, jak to stálo za prd, nebo se může podělit o zážitky, kdy se v každém těžkém okamžiku objevil někdo nebo něco, co ten okamžik vyřešilo nebo aspoň ulehčilo. Díky těmto situacím jsme získali nové přátele a hlavně jsme si zase znovu ověřili, že dobří lidi jsou na světě úplně všude. Good luck všem na vašich cestách!

Rád bych veřejně poděkoval všem lidem, kteří nám pomohli, snažili se pomoct nebo pomoc nabízeli. Bylo jich opravdu hodně. Poskytli nám informace, posílali díly, snažili se hledat možnosti, zveřejňovali výzvy a pomáhali různými dalšími způsoby. Nebudu je jmenovat, protože kdybych na někoho zapomněl, nikdy bych si to neodpustil. Oni všichni ví že řeč je právě o nich. Můžete se spolehnout, že kdykoliv budete potřebovat pomoc zase vy, rád pomůžu! Speciální poděkování patří úžasné Betty, která mi zase s trpělivostí (jí vlastní) opravila chyby v cestopisu (po jejím zásahu jsem ještě doplnil nějaké texty, takže pokud jste našli nějaké chyby, je to moje práce) a díky jí zase snad nebudu vypadat jako negramotný debil.