Vystrašený historkami z Ruska, co jsem našel na netu, jsem byl skoro paranoidní a snažil jsem se připravit jak to šlo. Vyrobil jsem home made držáky na náhradní pneu (které se později velmi osvědčily jako zavazadlový prostor na pivo a odpadkový koš) + kanystr s rezervou benzínu, koupil jsem mapu do navigace, půjčil si od kamaráda učebnice ruštiny a začal tahat ze zákoutí mozku ruské slovíčka, tisknout mapy atd. Prostě přípravy na něco, na co se připravit stejně nejde.
Při pátrání po informacích jsem narazil na zprávu, že do určitých oblastí Ruska je třeba ještě zvláštní povolení pro vstup cizinců. Pochopitelně Yamalsko – Něnecký autonomní okruh byl „mezi vyvolenými“ tak jsem začal navíc hledat jak toto povolení získat. Tady bych chtěl velmi poděkovat p. Sizové z Moravia Contact, která nám zjistila, že tohle povolení pro naši trasu nepotřebujeme a že už dnes není potřeba na celou oblast, ale jen na vybrané části.
Po vyrobení a koupení všeho co jsem si myslel, že budeme potřebovat (pochopitelně polovina věcí byla zbytečná), jsme vyrazili na zkušební jízdu. Výsledek toho byl, že jsem měl (z neznámého důvodu) zalehnuté uši. Po asi dvou dnech jsem už na jedno začal slyšet tak jsem šel pro jistotu k doktorovi pro nějaké kapky. Den před odjezdem mi bylo oznámeno, že je nutná hospitalizace na 11 dnů s nějakými infuzemi či co, jinak mi hrozí nenávratná ztráta sluchu na levé ucho. Moje návrhy ať mi to šlehnou na dvakrát, že zítra jedeme, nějak neuspěly. Tak jsem aspoň slíbil, že pojedeme pomalu a potichu, podepsal reverz, dostal na rozloučenou igelitku léků a mohli jsme vyrazit.
1. den – Břeclav – někde v Polsku, 447 km
Chtěli jsme vyjet ve 13 hod., pochopitelně realita je cca 15 hod., hned po výjezdu zjišťuju, že nefunguje nově namontovaná zásuvka, ve které mám píchnutou navigaci. Jsem si na 100% jistý, že to bude nějaká prkotina (je to přece nová zásuvka), takže jedeme a závadu odstraníme po cestě. První tankování jsme měli v Ostravě, mrknul jsem na telefon – Robinova přítelkyně dala fotky jak odjíždíme na FB a já měl sms od mámy – Tys to jako s tou cestou do Ruska myslel vážně????!!! V Polsku jsme si našli krásné místo pro stan a já začal pátrat kde je chyba u zásuvky. Systémem pokus omyl jsem zjistil, že je přerušený drát někde pod nádrží. Naštěstí máme (sice jen vázací plotový) drát, takže děláme bypass a zásuvka jede. Přichází za námi Matyáš z usedlosti kousek od našeho stanu a naše pivo, jeho 10 anglických slov s našimi asi 15ti polskými nám stačí na 2 hodinový družný hovor.
2. den – někde v Polsku – geografický střed Evropy, 744 km
Vstávali jsme v 6 hod, mysleli jsme si, že už je aspoň 8 podle toho kolik bylo světla. Už se asi projevuje polární den při cestě na sever.
Celý den byl takový normální, tranzitní, po dobu naší cesty se nic zvláštního nestalo. Večer dorazíme (podle většiny geografů) ke geografickému středu Evropy. Moc hezké místo, kde se stojí za to zastavit. V okolí jsou golfová hřiště a moc hezká příroda. Po natankování a zklamání, že na pumpě nejde koupit žádný alkohol si najdeme místo pro stan, dáme si doutník na oslavu a jdeme na kutě.
3. den – střed Evropy – Olenino, 657 km
Po cca 300km totálně nezáživných předlouhých rovinkách v Lotyšsku jsme na ruských hranicích. V Lotyšsku se na hranicích v pohodě domluvíme anglicky a po důkladné kontrole včetně VIN jsme propuštěni z EU. Na ruské hranici čekáme cca 30 minut a po nafasování migrační karty nás jediné motorkáře pouští do celního prostoru, auta čekají dál. Vyplňujeme migrační kartu (je i anglicky takže není problém). První kontrolou procházíme v pohodě po zevrubném prohlédnutí kufrů na moto. Potom vyplnit celní prohlášení (možno v angličtině), ale přichází problém, moje moto je napsaná na firmu, mám s sebou ověřený dokument, že jsem jednatelem, ale celnice chce ještě potvrzení o zapůjčení motorky a velí – nazad. Moje vysvětlování, že firma je moje a asi 10 ti minutové mávání výpisem z OR ji nakonec obměkčuje a pouští mě do země kde zítra již … šak to znáte. Robin prochází v pohodě, naštěstí přesně v okamžiku, kdy chce celnice vidět obsah krabice (o které jsme řekli že jsou tam dárky, jako třeba bonbony) za ní doběhne kolegyně a kvůli něčemu ji odvolá pryč. Krabice je samozřejmě napěchovaná dárky hlavně pro dospělé.
OK, jsme tu. První příjemné překvapení je cena benzínu. 98 oktanů za 40 RBL (cca 16 Kč), no proč ne.
Jedeme směr Moskva, silnice M9 je parádní, sice dvouproudová, ale široká a o víkendu nebyl skoro provoz. Vtipné jsou jen odbočky do vesnic, asfalt končí po max. 10ti metrech a dál jsou jen polňačky. Děrevňa může být klidně jen o třech polorozpadnutých domech.
K večeru jsme chtěli najít nějaký hotel a dát si sprchu po několika horkých dnech, ale navigace nic nenachází a ruské sim karty jsme ještě neměli tak jsem na internet nechtěl. Lákala nás cedule Olenino už několik desítek km před „městem“. Tam určitě něco bude. Po příjezdu do Olenina zjišťujeme, že to je malá dědinka, kde nic není. Zastavujeme u kraje silnice a radíme se co dál. Ze dvora domu vybíhá postarší chlápek a po kratší diskuzi nám nabízí, že můžeme postavit stan u něj na dvoře a tam přespat. Přijímáme, protože jsme fakt utahaní. Byla to velká „chyba“. Zažíváme první krutou porážku v souboji s vodkou. Ačkoliv je Saša fakt chudý, stará se o nás jako o vlastní. Nabízí nám sprchu, já ze slušnosti odmítám, ale Robin, který už smrdí i sám sobě přijímá. Saša vezme bandasku, jede na náves, tam nabere vodu, doma ji spirálou ohřeje, na dvoře vyleze po žebříku na střechu přístřešku, nalije tam vodu a po 45 minutách je sprcha připravena. Uff. Po chvíli přichází nějací sousedi a družba probíhá dlouho do noci. S totální kocovinou nás ráno v 6 probouzí sousedka, že jde do práce a chce se rozloučit, pochopitelně vodkou. Rychle se balíme a prcháme dál na cestu, protože odsud bychom už nemuseli odjet nikdy. Sašovi dávám jako poděkování nějaké peníze a jedem.
4. den – Olenino – Kubinka, 365 km
Dnes máme v plánu tankové muzeum v Kubince. Při tankování se seznamujeme s novým fenoménem, se kterým se budeme potkávat celou cestu. Všichni se ptají, odkud, kam, kolik km, jak dlouho, kolik to jede, kolik to stojí a na závěr vždycky – VY MOLODCI -.
Po příjezdu do Kubinky první průšvih. Nějak jsem blbě plánoval a sledoval net (což se projeví ještě několikrát) a přijeli jsme v pondělí, kdy je muzeum zavřené. Po pár, ne zrovna lichotivých slovech, které jsem na svoji adresu utrousil, se rozhodujeme, že popojedeme do Moskvy, najdeme ubytování, půjdeme do města a muzeum dáme zítra. A od této chvíle se proti nám spikla všechna technika co jsme měli. Nedokázali jsme se domluvit s navigací, internetem, Booking.com taky stávkoval, takže jsme nakonec spali v motelu na dálnici a Moskvu jsme vzdali. No nic, aspoň si dáme relax, sprchu a pivo.
5. den – Kubinka – Moskva, 114km
Na druhý pokus jsme v Kubince, otevírají v 10 hod. a už 20 minut po desáté se otevírá brána, socialismus. Pokladní nás vyvádí z omylu a místo 400 RBL po nás inostráncích chce 1500 RBL, grrrrr. Muzeum je zvenčí načančané, ale samotné tanky jsou v polorozpadnutých hangárech, sterilně vyrovnané v řadách. Ve srovnání s Bovingtonnem je tu výhoda jenom v mnohem větším počtu ks ruských tanků a pochopitelně je tu MAUS – zasvěcení ví… Nicméně, kdo má rád tanky, tak tohle by neměl vynechat. K muzeu se sjíždí přímo z dálnice na Moskvu a nejde to přehlédnout. Kousek dál se staví postupně obří vojenské předváděcí centrum Park Patriot (z části už je otevřené)a tohle až bude hotové tak bude opravdu zážitek.
Přijíždíme do Moskvy, kde si vysvětlujeme prázdný pruh vlevo jako pruh pro VIP (furt tu jezdí civilní auta s majáky) a pro motorky takže se moc nezdržujeme a do kolon se řadíme jen když jsou v dohledu strážci zákona. Přijíždíme na Rudé náměstí. Toto je uzavřené, protože se tu chystá nějaká velká akce. Nedaří se nám nikde zaparkovat na fotku, ale jeden ochotný Brit nás fotí s motorkami, takže nakonec fotku na náměstí máme.
Potom jedeme na hotel. Máme rezervovaný Avita I na doporučení (díky uživateli Uch). Hotel je skvělý hlavně proto, že je za plotem s hlídaným parkovištěm a kousek od metra. Ale najít vchod teda byl zážitek, žádná cedule, nic, myslím 2x jsme se ptali.
Po sprše jsme vyrazili metrem do centra za poznáním. Centrum Moskvy je fakt krásné, čisté a plné krásných holek, takže to byl hezký večer. Každopádně začínáme tušit, že v Rusku je něco špatně, protože jsme nenašli ani jednu hospodu s čepovaným pivem.
6. den – Moskva – 0 km
Tento den jsme vyhradili chození po Moskvě a upřímně, minulé odpoledne by nám klidně i stačilo. Prostě na ty města moc nejsme, pustina má větší kouzlo.
7. den – Moskva – Kazaň, 852 km
Dnes tranzit do Kazaně. Až po Nižnyj Novgorod je cesta krásná, široká 4 proudovka. Potom už je to celkem bída. Rozmlácené silnice, hromada uzavírek. Zažíváme první (a poslední) policejní kontrolu, ale chlapíci jen chtějí omrknout motorky, takže za chvilku jedeme dál.
Večer přijíždíme do Kazaně. Po brouzdání Moskvou se spokojíme jen s prohlídkou centra Kremlu a jedeme hledat nocleh. Po chvilce bloudění lesy se nás ujímá Nikita, který se přišel podívat na dva podivíny, co jezdí na moto po lese. Doporučí nám krásné místo na břehu Volhy (nabízel nám i nocleh u něj doma), kde stavíme stan, nahazujeme udici a užíváme si klidný večer u řeky.
8. den – Kazaň – Perm, 749 km
Další tranzitní den. Ráno při balení stanu za námi přijde starší chlapík a ptá se, odkud jsme. Když zjistí, že z Česka, rozzáří se a říká. To znám, tam jsem byl. Ve druhé světové jsme tudy jeli na Berlín! Bylo mu 91 let…
Silnice až do Ižněcku je ok, ale potom je to totální tragedie. Jedeme slalom mezi dírama max. 40-50km/hod. Nevycházíme z údivu nad některými Rusy, kteří díra nedíra valí 100km/hod za rachotu celého auta a oblaku prachu.
9. den – Perm – Ivděl, 575 km
Původně jsme chtěli jet na Jekatěrinburg, ale jen kvůli jedné fotce u rozdělovníku Evropa/Asie nakonec 300km dlouhou zajížďku rušíme ve prospěch jednoho dne navíc na severu (jaký to byl omyl…) a jedeme přímo do přístavu na trajekt. Projíždíme Ural a cesta je konečně trochu zábavná. Zatáčky, stoupání, klesání, nádherná příroda.
Na NC už po několikáté napínáme řetěz, na tu zátěž evidentně není dimenzovaný. Soudruzi z Japonska asi nepočítali s tím, že by na téhle motorce někdo opravdu mohl cestovat.
Jinak byl tenhle den stejný jako několik předešlých. Pořád se s náma někdo chce fotit, jsme molodci, při každé zastávce se na nás vrhají hejna komárů a pořád nenacházíme žádnou hospodu českého typu.
10. den – Ivděl – Priobye, 583 km
Dnes bychom měli dorazit do přístavního města na Obu. Poprvé jedeme totální pustinou, kde za 200km není nic. Když píšu nic tak nic. Žádná děrevňa, žádná benzínka, jen občas nějaký vrt. No prostě nádhera. Na výpary (ale s 5ti litry rezervy v kanystru) dojíždíme na benzinku ze středověku.
Po cestě nás opustí bez rozloučení šroub z mého home made držáku navigace, ty nikdy nekončící otřesy už ho asi fakt naštvaly a prostě se na to… V pneuservisu po cestě si vyprosíme nový, „platíme“ ořechovkou z domácí dílny a jedeme dál.
Po příjezdu do Priobye se jedeme podívat do přístavu (písečná pláž kde je jen jedna budka s informacemi, které ale fungují i v neděli). Tam se dovídáme, že loď nejede zítra, ale až v úterý. Já vůl se blbě podíval na rozpis a díval jsem se na odjezdy ze severu a ne z Priobye (další drobná minela v mém plánování). Po další sérii mé sebekritiky (nehodící se publikovat), jdeme do jediného hotelu ve městě, jedeme koupit pivo do obchodu a zapít „žal“.
11. den – Priobye – čekání na loď, 18 km
Den volna jsme se rozhodli strávit péčí o motorky a rybařením, což nebyl zase až tak špatný plán. Ráno jedeme na myčku (motorky to potřebovaly jako sůl) a děláme z těch špín zase motorky. Na NC se řetěz pořád hrozně vytahuje tak jsme se rozhodli ho zkrátit. Spojku jsem prozřetelně měl, tak jsme si nechali poradit kam zajet a frčeli do servisu. Člověk, kterého nám poradili byl náhodou motorkář, kterého jsme potkali o den dřív před obchodem a bavili se s ním – pochopitelně jsme byli molodci. Ujímá se nás celý servis, jsme tu atrakce a všichni už o nás ví. Za pomocí karbiny a dalších nástrojů úspěšně krátíme řetěz, „platíme“ meruňkovicí a ořechovkou (nikdo nechce o penězích ani slyšet) a jdeme rybařit. Při krácení řetězu jsem si přivodil pracovní úraz, dřepěl jsem pod motorkou a jak jsem vstal, tak jsem se potkal s držákem na kufr a krásně si sedral nos. Našli jsme místo na třpytky, ale při mé premiéře téhle činnosti lámu páčku na navijáku, takže je dochytané, su prostě odborník. Místní rybář nám radí, kde najdeme obchod s rybářskými potřebami tak koupíme nový naviják, u toho zrovna pivo a radši jdeme ztrestat to pivo, to nám jde líp.
12. den – Priobye – někde na Obu, 6 km
Ráno se probouzíme s milionem komárů v místnosti. Průvan vyrazil síťku z okna a kombinace piva a sektu nám zabránila v opětovné instalaci… Navíc mám nos jako Klingon. Pěkný start dne.
Na sever se v létě nejde dostat, v zimě ano (zimnik), ale v létě tam prostě cesty nejsou. Cestu nahoru jsme zvolili lodí. Ráno jsme se nalodili a vyrazili na sever. První hodinu to byla zábava, ale potom už jen pořád jen to samé. Lesy, voda, vítr, hučení motoru. Na lodi se seznamujeme s ostatníma a zase probíhá družba, naštěstí tenhle zápas prohráváme jen kontumačně, protože oba prcháme do „kajuty“.
13. den – někde na Obu – Salechard, 48 km
Kolem 15 hod. připlouváme do Salechardu, jediného města na světě, kterým přímo prochází polární kruh, jednoho s našich hlavních cílů. Natěšení, po 36 hodinách nic nedělání vyrážíme na obhlídku okolí města. Objíždíme památník Mrtvé trati, polárního kruhu a další cíle, které jsem měl nastudované z netu. Při cestě vidíme osamocené teepee, jdeme se tam podívat, evidentně tam někdo bydlí, ale teď tam nikdo není. Později se dovídáme, že opravdu domorodci v těch stanech bydlí a kočují po okolí…
Hledáme hotel, kde máme zabukované dvě noci (zítra má být hnusně) a jdeme se ubytovat.
Zpátky nechceme lodí ale vlakem, takže potřebujeme pomoc místních lidí s dohodnutím přepravy. Posílám sms Dmitrijovi, který nám psal e-mail ohledně povolení pro cizince a připsal k tomu svůj kontakt, kdybychom něco potřebovali, že se máme ozvat. Během minuty volá nazpět a anglicky (druhý Rus co uměl anglicky na naší cestě) se domlouváme, že nám zavolá někdo z místního motorkářského klubu, kdo nám pomůže. 5 minut, další telefon, v ruštině, a během pár minut přijíždí před hotel 4 motorkáři. Seznamujeme se a domlouváme se na další den, kdy se potkáme a všechno pořešíme.
Poprvé zažíváme polární den, to pivo se pije tak nějak jinak, bez zábran, když se nikdy nesetmí. Furt je podvečer a najednou ráno.
14. den – Salechard, 0 km
Dnes celý den prší (je to neuvěřitelné, ale je to první den za naši cestu kdy prší) a je zima (podle nás), 8 stupňů s ledovým vichrem je podle místních „žara“. My chcípáme zimou a já si kupuju čepici na trhu. Den strávíme bloumáním po městě. Konečně nacházíme po 5 tis km hospodu s čepovaným pivem, ale je zavřená – neuvěřitelné. Odpoledne přijíždí Voloďa s dalšími motorkáři z klubu a jdou nám ukázat další zajímavosti z města. Potom jedeme do klubu a do hospody. Mají z nás nehranou radost, protože jsme prý první motorkáři, co tam přijeli v létě. Dostáváme dárky, rozdáváme dárky, pijeme pivo a neskutečně se bavíme.
15. den – Aksarka a okolí, 217 km
Ráno nás vyzvedává Kosťa a jedeme do Labytnangi řešit vlak. Kupujeme lístky a jedeme na nákladní oddělení (vypadá to jako mafiánská stanice z 50tých let) domluvit převoz motorek. Kosťa se se všemi zná, takže domluva probíhá bez problémů. V pondělí o půlnoci naložíme motorky a ráno jedeme. Vracíme se na hotel, kde nás odchytne recepční a vysvětluje, že by s námi chtěla Yamalsko – Něnecká TV natočit interview. Opotíme se a snažíme se vysvětlit, že s naší ruštinou by asi rozhovor za moc nestál. Recepční je ale neoblomná, prý by sehnali překladatele z angličtiny. Vzhledem k tomu, že ona sama umí anglicky asi dvě slova, tak jí asi připadám jako rodilí mluvčí, což je velmi daleko skutečnosti. Kroutíme se jako hadi a nakonec se z téhle události úspěšně vymluvíme. Tohle privilegium přenecháme až dalším výletníkům. Loučíme se s Kosťou a jedem na výlet po okolí. Jedeme do Aksarky a dalších vesnic v okolí a užíváme si další slunečný den za polárním kruhem. Při vaření polévky zjišťujeme že nám chleba krásně voní naftou, načež jsem objevil příčinu – prasknutý přípravek na zvýšení oktanového čísla (jedna z mnoha zbytečností co jsem bral s sebou).
Večer chceme jít na ryby a Voloďa nám slíbil, že nám zajede ukázat krásné místo na rybaření. Potkáváme se v klubu, kam přijedou další lidi a zjišťujeme, že dnešní večer nebude jen rybolov, ale taky družba s klubem. Jedu s Voloďou na nákup, děláme kolečko a kupujeme proviant pro půl města. V každém obchodu se hádáme, kdo bude platit a na oko se skoro pereme, každopádně Voloďovo – vy naši gosti – je odzbrojující a opravdu nic mi nedovolí zaplatit. Potom jedeme přes les na krásné místo na břehu Obu. Vaří se místní polévka z jehněčího, opékají se klobásky, ryby, pochopitelně se pije vodka, naše slivovice, ořechovka, rybaříme a pořád se divíme, že není tma. Popsat tenhle večer by bylo na několik stran, takže nebudu „nudit“ nepopsatelnými zážitky (jako třeba koulování sněhem za současného odhánění komárů apod.).
16. den – Kharp, Labytnangi, nejvýchodnější bod Evropy, 174 km
Dnes v 7 ráno byl plánovaný budíček a start k nejvýchodnějšímu bodu Evropy. Když vstaneme v pravé poledne (s kocovinou jako trám), tuším, že to bude asi průšvih. Tábor vypadá jak po bitvě u Kursku a my vypadáme úplně stejně. Nechápu, jak je možné, že si naši kamarádi dají místo snídaně stakan vodky. My umíráme. Po sbalení stanů a uklizení tábora jsme pozvaní na výlet po okolí, což za dané situace nemůžeme odmítnout. Tím jsme definitivně pohřbili možnost dojet k hlavnímu cíly naší cesty. Projížďka byla super, dostáváme hromadu informací a vidíme krásná místa v okolí. Večer kolem páté se loučíme a vyrážíme na sever.
Cesta k ústí řeky Baydarata má cca 200km a je to cesta používaná hlavně pro dopravu nerostných surovin ze severu. Cesta je v tragickém stavu. Gruntovka plná jam a kamenů. Jedeme na jedničku, max na dvojku. Po cca 60 km zastavujeme a rozumně se domlouváme, že na to kašleme a vrátíme se. Celou cestu bychom stejně nedali, čas byl napnutý, stačil by jeden defekt a nestihli bychom vlak. Vůbec mi to ale nevadilo, moje touha na tenhle bod dojet nějak vyprchala a dosažení tohoto cíle pro mě vnitřně pozbylo smysl. Najdeme si krásné místo pro stan u řeky a jdeme spát. Robin s následky z přecházející noci okamžitě usíná.
V noci se 2x budíme totálně vyděšení neskutečným rachotem, to je tak, když si postavíte stan pod železničním mostem.
17. den – Labytnangi, Kharp, 215 km
Ráno je nám mnohem líp, vaříme si čaj a zase jsme plni elánu do poznávání světa. Vracíme se do Labytnangi a jedeme znovu na Kharp, kde chceme jet do hor k lomu, kde se těží nefrit. Tam je sice vjezd na zvláštní povolení, ale protože jsme molodci a máme cigarety s meruňkovicí, tak se nám daří tohle povolení „získat“. Šplháme kamenitými serpentinami do výšin Uralu a obdivujeme řidiče Kamazů, kteří sem jezdí do lomu pro nefrit i v zimě. Oni nás asi obdivují taky, aspoň teda jejich obličeje jsou udivené docela dost, takové voly tu ještě neviděli. Tahle vyjížďka byl jeden z nejkrásnějších zážitků na naší cestě.
Večer parkujeme kousek od nádraží, připravujeme motorky a sebe na jízdu vlakem. Každou chvíli se za náma zastaví jak kamarádi, tak cizí lidi a povídáme si. Začal foukat ledový vítr tak se jdeme schovat na nádraží. Někdo vyfotí naše motorky před nádražím, hodí to na vkontakte.com (ruský FB) a během pár minut je u nás Kiril (jeden z členů moto klubu)s výčitkami proč jsme mu nezavolali, že tu čekáme, že jsme mohli jít k němu. Během půl hodiny se sjede celý klub, jedeme do bistra na kafe a večeři. Hned při vstupu důrazně vysvětluju číšnici, že platit budu jenom já a konečně přes Voloďův odpor mám aspoň malou možnost oplatit jejich pohostinnost a všechno co pro nás udělali. Za hraní na kytaru, zpěvu, jízd po zadním a vození místních holek čekáme na povel k nakládání motorek na vlak. Po půlnoci se přesunujeme do garáže jednoho z členů, až konečně kolem 1.30 přichází povel z nakládky. Přejíždíme na nádraží, nakládáme motorky, naši kamarádi ještě usmlouvají cenu na skoro polovinu a vše je hotovo. Kiril odmítá to, že bychom měli čekat na nádraží a jedeme k němu. S námi pochopitelně další 3 lidi, takže zase kolečko vodka + jídlo. Vlak jede o 2 hodiny později, než jsme si mysleli, protože se řídí Moskevským časem, tak proč toho nevyužít.
18. den – Labytnangi – někde za Uralem, 0 km
Ráno se srdečně loučíme s našimi přáteli, kteří nám tak neskutečně pomohli a jedeme vlakem na jihozápad přes Ural. Vlak je stejná nuda jako loď, ale aspoň je tu pohodlí a máme kde spát. Testuju taky jídelní vůz, pokud máte dost peněz a dobrodružnou povahu, doporučuju.
19. den – Někde za Uralem – Velikyj Usťug, 776 km
Kolem půlnoci naše nervozita stoupá, máme slíbenou pomoc místních motokrosařů ze Sosnogorsku s vyložením motorek, které musíme stihnout za 23 minut, co vlak stojí v zastávce. Pokud to nestihneme tak nám motorky odjedou do Moskvy a už se asi nikdy neuvidíme. 00.29 přijíždíme do Sosnogorsku a na perónu stojí min. 20 lidí ze dvou místních klubů. Znovu tisíceré díky Voloďo! Za 10 minut jsou motorky dole z vlaku a po upřímném děkování se loučíme se všemi, co nám přišli pomoct. Jedeme na Uchtu, kde se ráno máme potkat s mou virtuální kamarádkou Elenou, která nám obrovsky pomáhala při plánování cesty a řešení všech problémů před vyjetím. Ráno při čekání opět chvilku a opět neúspěšně rybaříme. Po krátkém setkání s Elenou vyrážíme na západ. Dopoledne je cesta super, ale potom se začíná kazit počasí a poprvé za naši cestu nám prší při jízdě. Jsou to ale jen přeháňky takže nepromoky zůstávají schované. Taky je pěkná zima, kterou odnesu nachlazením. Za polárním kruhem 20 st. a tady toto. Večer totálně vyšťavení po hledání noclehu usínáme jako dřeva v domovině Dědy Mráze. Pokud byste byli v této oblasti, můžem doporučit super ubytování za skvělou cenu.
20. den – Velikyj Usťug – Petrohrad, 1111 km
Díky mizerné předpovědi počasí v Petrohradu měníme plány, rušíme den na prohlídku Petrohradu a chceme tam dojet už dnes. Je to hrozná porce, ale když nebudou problémy tak by to mohlo jít. Dopoledne bylo celkem tragické. Na NC padá řetěz a řešíme co dál. Nakonec se rozhodujeme jet dál na Petrohrad. Cesta je katastrofální, 400 km jedeme přes 7 hod. Já na CR ohýbám v jedné díře oba ráfky, naštěstí pneu drží… Navíc na jedné prehistorické benzínce neodhadnu množství benzínu a pistole nejde zastavit, takže cca 1,5 litru teče na motorku a na zem. Potom se cesta mění a v pohodě (až na to, že jsem cestou ztratil a vracel se pro spacák) dojíždíme před desátou večer do Petrohradu. Město bylo ucpané jako prase, CR dokonce hlásil občas přehřátý motor, ale město je to opravdu krásné. Čekali jsme na otevírání mostů. Úžasná atmosféra, tohle opravdu stojí za to.
21. den – Petrohrad – Estonsko, 501 km
Stanujeme kousek za Petrohradem, ráno po vykouknutí ze stanu vidíme pasáka, co žene stádo koz, hezký obrázek. Předpovědi se naplňují a začíná pršet. Poprvé vytahujeme nepromoky a konečně chápu, proč se píše – nasoukali jsme se do nepromoků. Prší až skoro na ruské hranice, takže nepromoky jdou dolů až tam. Po překročení hranic jedeme na „povinnou“ zastávku všech Čechů, do Kundy. Najdeme kundí box i deník a zvěčňujeme se do něj. Pak razíme na jih. Večer je hnusný vítr a zima tak měníme plány, kupujeme pivo a jdeme na penzion.
22. den – Estonsko – Polsko, 844 km
Tento den byl opravdu zážitkový. Dopoledne krásně jasno, potom vytrvalý déšť, potom vedro jak v peci, bouřky a velmi silný vítr. Jediné co chybělo, byla sněhová vánice. Po cestě se stavujeme na Hoře křížů, hezké poutní místo se zajímavou atmosférou a potom už jen domů. V Polsku se před náma objevuje temno jak od Jiráska a furt se rozhodujeme jestli nepromoky ano nebo ne. S povelem – nejsme z cukru – jedeme bez nich. Velká chyba. Do minuty jsme totálně promoknutí až na kost. Potom přichází vítr jak z amerického filmu. Jedeme mezi polámanými stromy, ohnutými sloupy vysokého napětí, shozenými billboardy, no prostě spoušť. Hledáme hotel, protože v tomhle větru stavět stan se nám nechce a taky musíme dosušit věci. V hotelu nejde elektřina (což je pochopitelné), dostáváme 2 teplé lahvové piva do špinavých sklenic. Po reklamaci sklenic servírka vyleští jiné a pivo nám tam přelije z těch špinavých. No jiný kraj jiný mrav.
23. den – Polsko – Břeclav, 722 km
Poslední den našeho výletu. Když vidíme po přechodu hranic vzdálenosti na značkách, máme pocit, že tam někdo zapomněl dopsat vzadu nulu. Transit si zpestřujeme malým výletem z dálnice na Budišov nad Budišovkou a trochu se projíždíme po okolí, jinak jedeme přímo domů. S Robinem se loučím u Vyškova, kam jede za přítelkyní a kulturou a posledních cca 100km jedu sám. Home sweet home.
Doporučení pro cestu do Ruska
- Minimálně základní fráze se naučte rusky (čím víc tím lépe), anglicky se nedomluvíte. My potkali za celou cestu 4 lidi, co aspoň trochu mluvili anglicky (z toho byl jeden Brit).
- Dolary, co jsme vezli s sebou jsme přivezli všechny zase domů, žádné úplatky jsme neplatili.
- Koupě ruské sim karty – pokud jedete na sever, rozhodně ne Beeline, velmi špatné pokrytí na severu.
- Bankomaty a platby kartou jsou bezproblémové.
- Vemte si kvalitní repelenty (DEET min 25%).
- Rozhodně nespoléhejte na google maps mimo hlavní tratě.
- Pokud máte půjčené vozidlo, rozhodně je třeba dokument o půjčení, ověřený a i v ruštině (můžu poslat vzor).
- Připravte se na debilní systém benzinek. Nejdřív odhad kolik chcete, zaplatit a teprve potom tankovat. Občas se nám podařilo se domluvit na klasickém postupu, když jsme u obsluhy nechali peníze jako zálohu.
- Na benzinkách nejde koupit žádný alkohol.
- Perfektní věc na dlouhé cesty je interkom, možná rozmazlenost, ale nám se to fakt líbilo.
- Dárky, vemte něco s sebou na rozdávání (moc se nám osvědčili minilahvičky s produkty z vlastní zahrádky 🙂 )
